Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Květen 2016

Stýská se mi

9. května 2016 v 11:15 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Nedokážu žít bez tebe, aniž bych na tebe nemyslela. Není to výraz zoufalství z toho, že můj život je prázdný a přes můj obličej se začíná táhnout rýha času. To všechno je tak neskutečně podřadné, prosté a předem dané, že to vůbec nemá ani sebemenší význam. Nestýská se mi po tobě, protože si byla jediný člověk, který mě dokázal poslouchat tak dlouho, dokud mě nepochopil. I když za to ti budu do konce života neskonale vděčná.
Důvod, proč se mi po tobě tak neskutečně moc stýská, je, že si byla jediný člověk, kterého jsem kdy v životě dokázala milovat. A kterého nejspíš kdy milovat budu.

Sama se stydím, jak to tvrzení zní přehnaně. Jenže je to pravda. Pravda se prostě říká nejhůř, zní podivně proti všemu tomu, co jsme zvyklý denně vyslovit.
Jen vědomí toho, že si, mi totiž dávalo sílu a chuť do života. Milovala jsem na tobě úplně všechno, protože všechno na tobě bylo úplně jiné proti všem ostatním lidem. Když si na tebe vzpomenu, nevybaví se mi prsatá hubená blonďatá holka, oblečená v úzkých tmavých riflích a v šedém roláku, která spořádaně sedí, a přemýšlí, jak ošuká Košu. Vybaví se mi velké kroky, velké gesta, a neskutečný ztřeštěný ale i citlivý a možná i trochu naivní pohled na svět, obklopená kterým, jsem se cítila jedině dobře, v bezpečí a šťastná. Bože jak mě se po tobě stýská. Svět byl správně. I jakékoliv "tragédie", nářky a rozjímání měly punc toho, že jsou správně. Že tak přesně mají být. Pamatuješ, jak si došla do čajovky s pitím na kolo, aby ti ho nikdo neukrad, sedli jsme si na to místo, kterým se prochází ven, a mluvili jsme spolu tak strašně nahlas, jako kdy sme nebyli v čajovně? Jasně že ne, tohle je věc, co si uchovávám v paměti nejspíš jenom já. Nešlo jen o hulváctví, šlo o způsob bytí, který převyšoval naprosto všechno a měl obrovský záběr. Strašně bych si všechny tyhle momenty, zakořeněné hluboko v mé hlavě chtěla znovu prožít, než umřu. Ne, že bych si chtěla přehrát jen tebe. Chci si například přehrát i to, jak jsem byla malá, a v bílých zbrusu nových gatích od mamky zdolávala velikánský kopec z hlíny na nějakém ohraničeném smetišti za polem, s vědomím, že dostanu výprask. Chci si vybavit momenty s taťkou, když jsem byla malá, a on kolem mě skákal, protože viděl mladou mysl a chtěl ji tolik dát, byl tím tolik nadšený, že jsem hltala všechno jeho vyprávění. Ale vedle toho všeho, chtěla bych si vzpomenout i na tebe. I když si v tento moment je to nejbolestivější, na co bych jen mohla pomyslet, jelikož po tobě cítím v srdci takové neskutečné prázdno, jak po ničem jiném "co už bylo" ne. Jestli tohle není láska, láska neexistuje. S konečnou platností není. A celý svět je prach sprostá iluze štěstí a smutku, které jsou nízké jako ty nejnižší choutky. Stýská se mi, a vím, že se mi nikdy stýskat nepřestane. Ale přitom vím, že je to pryč.