Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Listopad 2014

Achjo

13. listopadu 2014 v 20:44 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Kdo jsem? Kdo vlastně jsem. Každá nová a další úvaha na tohle téma se zdá být jakoby první. A přece, skoro vždycky přijdu k tomu stejnému. Dojde mi většinou, že to, co jsme, nebo alespoň, co jsem já, je jednoduše to, jak se snažím vypadat jako já. Nejsem to i jsem to zaráz. Vždycky je tu nějaká zvolená cesta, image, osobitost. Ale hodně, hodně to všechno vychází z venku. Jak by jen člověk mohl být, jaký doopravdy je. A existuje vůbec takový stav? Někdy se mi dokonce zdá, že ano. Je to klam? Nebo letmí pohled na pravdu, která po chvíli zmizí? Kdo ví.
Prostě jsem. Jenže cítím, že pokaždé jinak.
I když se snažím "prezentovat" sebe a být tudíž sebou, jen mě to oddaluje od věcí, kterými bych měla být.
Jak tohle může dávat smysl?
S těží.
Vždyť neexistuje bod, nebo něco, co by se dalo nazvat jako "já", tak proč se tam snažíš dostat?
Kéž bych dokázala odpověď na svoje otázky. Nebo znát alespoň jejich přesné znění. To by mi celkem napovědělo a pomohlo.
Ale chci to?
Jedna z možných vodítek-odpovědí by mohla být tahle:
Člověk je tvor společenský, je podmíněný prostředím. Je, jaký musí být.
...Ovšem - to prostředí si lze zvolit! Můžeš být mezi gothiky, emaři, komixáky, hip-hopery, hipstery, těma, co jí zdravě, přitom se malují, prohlíží facebook a se svojí třpytivou kabelkou si příjdou deset pater nad ostatníma. Ale co s těma, co nejsou dav, ať už jakkoliv rozsáhlý?
Nejspíš se mají přizpůsobit. Možná se jednoduše nenašli. Vždyť můžeš být čímkoli...
A co ničím? Už mě ubíjí, jak někam dojdu a první věc, na kterou se mi člověk zeptá mě vykreslí jako to, co jsem.
Co studuješ? - Aha, takže ty si.... Jo jasně.
Proč - musíme si tak stále servírovat svět. ...Ano, je pravda, i já hodně zjednodušuju. Člověk je holt bytost, co si věci musí označkovávat, pojmenovávat. Ale žít s tímto vědomím, podvědomě vytvářet takovou škatulku, v které chceme, aby nás lidi viděli. A to je strašné.

Nebo možná je jen strašné to, že i v blbých dvaceti jsem mimo jak blbá puberťačka a při tom mám tak odtažitý nadhled a odstup, jak kdyby mě už nic nedokázalo oblbnout.
Je dobrý tenhle pohled na svět? Koho zajímá pravda? každý se chce mít dobře.