Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Září 2014

Nemůžeš jít tam, kde už to není

15. září 2014 v 22:17 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Ten den se jí příliš nevedlo.
Stalo se pár věcí, lépe nemluvit.
Odcházela a vracela se. Ty cesty byly jako túry. Nekonečné, bolestné a velice zbytečné.
Tu se stalo to, tu ono. A pomalu další a další věci se navalovali. Nakonec se z toho stala hotová lavina. Všechny do jednoho si mohla vyčítat jen sama. O to to bylo horší.
Ale šla dál a vracela se. A i kdyby nechtěla, dělat se to musí.

Když tak šla, vzpomínala. Kde? Kde je šťastná? Kam se po té túře zchovat? Kam jít? Nedokázala si vybrat místo, na kterém by chtěla být. Vybavovala si jen pocity.

- Když přestavovala pokoj, který nebyl její, a odcházející odpoledne ji pohladilo přes otevřené okno sluncem, co tlumeně zazářilo mezi dopadajícím prachem a ve vzduchu bylo jaro a den a život a ona.
…. Vybavila si, když byla plná smutku, který jí byl nejvíc blízký, a proti kterému byla už skoro otupělá. Šla po mostě, padali jí samodržící punčochy pod černými šaty a najednou uviděla, jak proti ní jde, nese kartónovou krabici a ta udělala "mňau".
Nevybavovala si ani dětský tábor, který mohla, protože tam prožila pár krásných chvil. Ani strom, co tam stál. Vybavila si ten pocit vyčerpání, když došly po celodenním chození přes lesy, kopce a pěšiny, lehly si pod onen strom a svět byl krásný. Nemohly zpustit oči z listí, kterým prosvítalo slunce a obloha. Nemohli zpustit oči z té krásy, z té chvíle. Bylo v nich tolik života, tolik radosti. A pak chodily a rozhazovaly arašídy a šíleně se smály. Smály se, musely, nešlo tu utlumit.
Takové věci si vybavovala. Znovu a znovu a nebyla si jista, co pro to dělat.
Vždyť všechno už to bylo.
Kam se chceš upínat?
Nemůžeš jít tam, kde už to není.


Ta myšlenka ji vytrhla ze snění. "Nemůžeš jít tam, kde už to není."
....Když to vyslovíš, celkem to mrazí.

Ztracená

15. září 2014 v 21:35 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Cítím se ztracená. Ztrácím se v městech, ztrácím se v systémech, ztrácím se ve společnosti, ztrácím se sama v sobě. To poslední mě mrzí nejvíc.

Nemám ani nejmenší tušení, co chci. Nevím, jestli to vůbec něco je. Nemám představu o životě, necítím se o nic víc dospělá než před několika lety. Někdy mi dokonce přijde, že už jsem někdy byla dospělejší.

Možná se vracím? Obcházím si blok v mylném přesvědčení, že někam směřuji? Možná. Zdá se mi to čím dál víc.

Ale přece! Jsem doopravdy tak špatná? Nezdálo se mi úplně vždycky, že bych byla taková. Občas to dokonce vypadá "že ve mně něco přece jen tkví".
Ale to je nejspíš jen samolibý odlesk hlouposti. (A nebo taky ne!)


Kam chci vůbec jít?
Není to ten hlavní důvod, proč se vždycky ztratím?
Možná z části.
Vždyť, jak mám někam dojít, když ani ve skutečnosti nechci tam dojít. Nevím, co chci.
Ale snažím se dělat, co musím, jak se má nebo jak se v tu chvíli dělá.

Jen občas, občas jsem to já.
Ale já už ani vlastně nevím kdy.
(Jsem v sobě trochu ztracená.)