Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Květen 2012

Bílo

16. května 2012 v 18:00 | Yanishca |  Fantazie
Bílo. Oslepující víc nebo míň než absolutní tma? Nekonečné obzory bez rozměrů. Nepředstavitelné. Kde je začátek a kde je konec? Vidím tolik, nebo tak málo. Bílo. Jak oči otevřené do největší šíře. Jako by zaplňovalo všechno místo. Co je obzor, co je krajina, co je země, co je vzduch? Není nic. Je jen všeobecné bílo. Všechno a … nic. Absolutně nic.

Kráčím. Nohy se mi boří do sněhu už jen velice málo. Sníh je již ztvrdlý. Kolik kroků to bylo? Nikdy jsem nepočítal. Zde už neměřím ani vzdálenost. Čas, prostor, ani vzdálenost neexistuje. Není mír. Není kam spěchat. Je jen bílo. Oslepující jako při tom velkém třesku.

Přemýšlím. Jsem stísněný, nebo nekonečně volný? Jsem stísněný nekonečnou volností? Je nekonečno a nula rovna? Bílo. Po dosažení vrcholu spatříme propast. Nejvyšší vrchol je ve skutečnosti nejhlubší propastí? Bůh a ďábel nejsou bratři, je to tatáž osoba. Všechno je jedno. Všechno vychází z jedinečné jediné podstaty. Tak jako všechny barvy vycházejí a tvoří bílé světlo. Vidím vše. A proto nevidím nic. Absolutní bílo. Naprosté absolutno.
Bílo. Kráčím. Jsem otrok bíla. Jsem volný.

Tak obyčejná obyčejnost, jak jen to jde

8. května 2012 v 2:27 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Sic nazývány někdy podivnými, divnými, hodně divnými ... a nejdivnějšími (!), pořád bředneme stejně v nezajímavosti. Leč, co na plat. Není s námi taková sranda, nemáme vyhraněný styl, nemáme styl, nejsme něčím čitelní, zapamatovatelní. No prostě, něco nám chybí. Oni to ti chytří pánové a dámy určitě ví mnohem líp než my.
"Sedíš tu už dvě hodiny a až teď jsem tě poprvé viděla jako nějakou osobnost." - Tak, není to pak opovrženíhodné být průměrný? Člověk se chce něčím vyznačovat a zviditelnit. ...Přece nemůžu být takový nudný patron. Tak nezajímavý!
Snažíme se. Ač nazýváni podivnými, se nám ozývá v hlavě, že skutečnost minula vytyčený cíl! Ani s tím páčem na hlavě to není totiž ono.
A s tím psaním, kytarou? Vždyť o kousek dál to umí líp.
Co je na mě tedy zajímavého? Hm.
No, jsou dvě možnosti. Buď jsem jen byl vyvržen ze společnosti, jako kus jenž se podobá každém z vás v minutách, míst. A nebo to, že jsem originální neznamená, že uhranu v prní vteřině sál a svrhnu na sebe pozornost svojí osobností, jež sahá až na půdu a přes tu se nafukuje až do nebes.
Hm'm.

Sebestředný šarm

6. května 2012 v 20:46 | Yanishca |  Naťukané na displeji mobilu
Odrazy a stíny myšlenek. Malá dušička v hadrovém těle. Cloumající vítr. Malá dušička v hadrovém těle. Těle beztvarém, neplnohodnotném, ubohém, zahambeníhodném, neplnoprávném. Proč lidé nevidí a vidí? Proč já nevidím, neb vidím ba až s děsivým zpožděním odraz ve skle, kde se vedle ubohých myšlenek zračí mé tělo? Zavírám oči a utíkám ve snu zapomenout, abych zase o malou chvíli, nebo trochu delší hojivý čas mohla to zjistit znovu, jak kdysi, prvně. (Ach ta krásná pomíjivost chvíle zvaná sebestředný šarm.) Jen tentokrát ještě před tím, než to zjistím, si mě omotá to sladké deja vu. Slabochu! Hloupý jsou lidé jenž se netrápí a nehloubají.? Šťastní jsou všichni jenž nemusejí ukládat své tužby do hadrové odporné panny, jenž se nefotí, neobdivuje a nemiluje.? Kdo má právo žít? Stíny pocitů nejdou vidět přes ostré světla z ramp. Všechno vedle nich zanikne. Tohle nemůže být pravda. Stlačení svalů hluboko v mém těle. (U srdce, v hlavě,... hloubš?) Na kuráž? Na poražení reality, skutečnosti? Vysvětlení? Proč? Jdu spát. Proč se rodí takoví lidé a proč jsem to zrovna já? Jdu spát. Na co dalších chvil? Nač? Ale jakto? Byla jsem přece již připravená... Ten pocit okamžiku, na ten se nelze připravit, nejde se k němu ani přiblížit ve vzpomínkách. Jediné, co se ti může vybavit je deja vu. A už to tě dokáže vyděsit.