Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Cit víly

30. srpna 2011 v 22:06 |  Fantazie
Utíkala pískem a nechtěla se zastavit dokud nedojde svého cíle. Běžela. Blonďaté vlasy jí vály, vánek ovíval a konejšil tělo. Kde je jenom to místo kam chtěla doběhnout?
Neví. Avšak, není to jedno? Není to krásné? Není to smutné a chladné? Je. Obojí. Bez výjmky. Věděla, že žije. Ty věci se totiž vážou. Běžela. Běžela a vlasy jí vlály, vítr jí objímal a ona neviděla přes přivřené sklené oči. Bolelo to. Ale krásně.


Toho dne, tehdy byla ještě hloupá, nejspíš byl pátek, vešla. Zazněl zvonek a ona proklouzla dveřmi co vedli pomalu do ráje.
Prodavače si ani nevšimla. Usmívala se a obdařovala tím kouzlem všechny podle ní už tak kouzelné věci. Zahleděná do snů jako víla. A poskakovala, hopsala. Samozřejmě jenom v sobě.
"Můžu vám pomoci?" zazněl hlas někde v dály. "Ano" řekla nezúčastněně a mírně přitom povzdechla a zprofecionálněla. "Máte…?"
Do toho obchůdku chodila často. Prodavač byl celkem milý a nešlo si ho zase tak nevšímat. Vždyť i když byla celá rozjařené přece jen už nejméně od stálého vidění se znali.
Zvláštní, cítila se pomalu jako by to byl známí. Ale ano. Byl.
Neměla moc známých…
"Myslíte, že tenhle bude dobrý?" "No ano, ale neberete si obvykle tento?" "Chci mít změnu."
Dny plynuli a ní se stávalo, že dostala ztřeštěný pocit, že se na ní prodavač zvláštně dívá. Vždycky se na ní tak usmíval…
Začala o tom uvažovat. Když zrovna byla v takové přemýšlení a dumání zahleděla se. A nezahleděla se jenom na nějaké věci v regálech, zahleděla se na jeho oči.
Najednou ty oči byly blíž. Usmála se a úsměv jí pootevřel ústa. Políbil jí a oči se jí zavřeli. Ach.
"Promiňte, to .. to bych opra-pravdu neměl, víte, já, promiňte" jeho světlo v očích se klepalo a s ním i jeho hlas který byl nezvykle tichý. Políbila ho.
Scházeli se spolu v parku. Usmívala se jako školačka a přestala chodit do toho obchůdku. Vždycky ji přemlouval. Psal jí a ona vždycky nevěděla jestli se sejít. Ale vždycky jí svítili oči a on měl krásnou naději. Na nic si nehrála, doopravdy byla nesmělá.
Bylo to krásné. Prožitky a prožitky. Jen seděli a líbali se, přejížděl jí po blůzce, po žebrech a ona mu vysávala ret.
Nedokázali se nudit a nebylo v tom vůbec nic víc. Jen letmé kouzlo velké intimnosti s vytyčenými chladnými mezi. Přes které nepřekročil sex ani znechucení.
Loučili se těžce a čas utíkal rychle. Jinak. Bylo to jiné. Jiná dimenze.
Nikomu to neřekla. Neměla ani pud to někomu říkat. Ale teď když s někým mluvila najednou v ní něco bylo, něco co předtím ne. Museli to poznat. Ale možná ne, lidé příliš nevidí.
Jednou takhle zase seděli na lavičce a nebylo poznat přes vzdychy a horký dech jestli je to ještě víla. Byla hravá. Jinde. Najednou se k ní naklonil. Nejprve se odtrhl.
Podíval se jí hluboko do očí, jak kdyby se díval skrz a řekl: "Víš, že musím odejít?"
Zůstala sedět.
"Ale můžeme se scházet, tak jednou týdně." Seděla. Přešel jí mráz a šero, i když bylo teplé odpoledne. "Ale jestli ti to dělá problém, můžeme se přestat scházet, budeme se scházet, jen dokud neodjedu." Nahnul se pro polibek. Nedala mu jej.
Bude se s ní scházet a chodit si pro vzrušení, vzdychy, dotyky jejího vlastního těla a pak se sebere a odejde. Možná za jiným tělem. Není to o ní.
Zvedla se a odešla.
Den nato jí psal. Další den totéž. Chtěl prý, aby se netrápila. Že prý to nemusíme rozvíjet. Předcházet bolesti…
Chodila kolem jeho krámu a bála se vejít. Cítila se nevolná, cítila se nešťastná, cítila se že něco musí a že se na ní dívá. Je blízko. Děsilo jí to. Děsilo jí to všechno. Ta představa, ten pocit, ta nevědomost co chce. Ta nejvíc. Mám jej zavolat k sobě? Mám …? Co vlastně mám …? Ách!
Byla stísněná v sama v sobě díky němu.
Chodila jako bez duše a vlastního vědomí a začínalo jí docházet, že jej nespíš potřebuje. Že je správně, že on chce jen toto a že to má jen pro chvíli.
Nic na tom přece není. Ta kapka slzy, co jí stéká…
Ale teď byla volná! Běžela a běžela, chvíli se usmívala, chvíli se třásla zimou. Byla to ta největší intimnost které byla schopná. A stačila jí. Běžela.
To děvče nebylo zlé ani hloupé, ale ta největší intimnost kterou mu nemohla dát nebyl sex, nebylo to tělo… Nedokázala mu dát duši a proto si navzájem líbali jen tělo. Tělo v rose na lavičce. Víla nedokáže dát někomu slovo. Mysl. Sebe. Ukázat se.
Teď běží. Vidíš, jak jí vlají vlasy?
Na tváři ji přistál vlhký polibek. Byl to šplouchanec moře ve větru. Cák!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama