Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Srpen 2011

Cit víly

30. srpna 2011 v 22:06 Fantazie
Utíkala pískem a nechtěla se zastavit dokud nedojde svého cíle. Běžela. Blonďaté vlasy jí vály, vánek ovíval a konejšil tělo. Kde je jenom to místo kam chtěla doběhnout?
Neví. Avšak, není to jedno? Není to krásné? Není to smutné a chladné? Je. Obojí. Bez výjmky. Věděla, že žije. Ty věci se totiž vážou. Běžela. Běžela a vlasy jí vlály, vítr jí objímal a ona neviděla přes přivřené sklené oči. Bolelo to. Ale krásně.

Políbená nepolíbená

25. srpna 2011 v 19:00 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Jsou dny jako každé jiné a jsou dny kdy se všechno zlomí. Prostě, proč by to mělo/muselo být takto? Tak co. Prostě to udělám.
Jsou dny jako každé jiné a jsou dny kdy se něco změní.
Jsou dny jako každé jiné a jsou i ty krásné, překrásné dny.
Člověk žije a pokud se obává budoucnosti nežije svoji přítomnost. Žije minulostí. Ano, i když ona je už mrtvá.
Až vám dojde, že tady už není co vysávat otočíte se a půjdete. Proč ne?!
Každý den, každou sekundu, KAŽDOU NOVOU ZKUŠENOST.
I kdyby jsme skákali do neznáma. Přece se o sebe umíte postarat. Takže si sbalíte baťůžek a sebevědomě vyšlápnete - Hooo-p! - v před...

Probuzena

16. srpna 2011 v 10:40 | Yanishca |  Fantazie
Otočila se a uviděla jeho. Jeho, jen jeho, jak tam tak stál a díval se nejspíš jen na ní... Co bude dělat?


Toho rána se vůbec nestarala co by mohla dělat, teď, zítra, či za takových pět let. - Nejspíš to bude pořád stejné. Den za dnem. Možná až do toho dne kdy spadne Slunce nebo nějaký zatoulaný meteorit. No co.


Teď tu ale stál. Probůh. Byl tak opravdový a ona dokázala jen ve světě spát, prospávat realitu jak Šípková Růženka. - Co teď?


Ten den se zdál jako už mnohé před ním. Loudavě vstala. Hlavu čistou a prázdnou jako škopek. Dlouho posedávala v županu a cítila ranní otupělost a pak se konečně trochu sebrala a oblékla. Nic extra. Oblékla se jako vždycky, však co ji dnes může čekat? Nic extra.


Najednou se všechno rozbilo! Cítila šimrání na šíji, cukaly se jí koutky, mhouřila oči a dýchala divně. On žil v realitě. Ani ne v zpomalené, ani ne v ospalé. Stál tu před ní a nechtěl jen stát a přemýšlet, loudavě uvažovat! Byl.

Odprostit

10. srpna 2011 v 15:00 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Kolik námahy jen naši rodiče a naše společnost vynaloží pro vštípení pravidel a strachu. Kdyby jen věděli, že jednoho dne stejně všechno půlde v niveč. Pryč. A budeme volní. ...No ještě že to neví, možná by se ještě víc snažili.
Na co musíme? Na co plánovat. Na co se chovat běžně? Měli bychom se chovat pěkně k postižený - přeloženo, ať už má s nohou něco jakékoliv hovado do toho jeho zadku se dostanem. Za druhé: Mělibychom mít přátelé, i když jsou to jen známí, skoro známí, i kdyby jsme měli mít kolem sebe jidi které nenávidíme. Do konce i kdyby to mělo být hovadu z bodu a).
Tak to ne.
Zbohem!
Zbohem a stoprocentně ne na schledanou. Život je moc krátký aby jsme žili prostě tak.
Přemýšlet, co si o nás lidé myslí a měli by jsme dělat? Spěchat i když nás nic nečeká? Hnát se a nemít nic? Muset něco dělat? Bát se za to?
Výchova je velmi zásadní. Nic neprospěje člověku jako to, když se jí zbaví.