Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Mluvím pravdu

1. května 2011 v 15:38 | Yanishca |  Fantazie
Nemohl usnout a neustále se znovu a znovu prohraboval včerejšími myšlenkami. To, jak otevřela dveře. To, jak zjistil, co se doopravdy stalo. To všechno v něm vyvolalo ohromnou vlnu nekončících myšlenek. Takové množství, že vlastně, pokud přijdou naráz, a to přišli, se jen smísí do jedné barevné kaše a omámí smysli. Měl toho dost. Tolik ho toho napadlo, až se z toho skoro, ale naštěstí ne úplně, složil. Měl by spát. Možná. Možná, že by mu to i pomohlo. Ale mozek se přece jen chtěl ještě předtím prohrabat v těch čerstvých ránách vzpomínek, podnětů a následných jeho vlastních kolapsů.


"Myslím, že by sis měl uvědomit, co doopravdy chceš" znělo z dálky co se přibližovala ostře jako bumerang. "Ano, ano, já tě moc dobře slyšela, nemysli si! Ale taky si nemysli, že ti na všechno hned přistoupím!" A byl vzhůru. Pokynula mu hlavou a pokračovala v telefonátu. To je den, pomyslel si. Kolik tak může být hodin? Ó, bože.
Cvak. "Už jsem to vyřídila. Se vším souhlasí." Pronesla s úsměvem. Objevil se způsobem cvak-blik.
Koukal na ní jako puk, odmítal skutečnost, že by někoho mohla tímto způsobem přesvědčit k něčemu jinému, než boji na život a na smrt. Kategoricky to odmítl. Ne... Zapřel se o trochu se nadzdvihl. "Ehm, jo. A o kom že se bavíme?..." Ticho. Vytřeštila na něj oči. "O Karlovi!" vyprskla. Jala se kabátu a klíčí od auta. Zvláštní, pomyslel si, jako by chtěla někam vyrazit. "No poť prosímtě!" Rychle, rychle doznívalo v její hlase, zatím co se za ní už zvedali komikové obláčky prachu. Bolestivě se zvednul z gauče. Velmi vláčně. Taky si mohl ustlat na příjemnějším místě. Třeba na zemi. "A-ú-u. Zatracený péra!"

Když začala odemykat blikátkem auto a otvírat dveře zmocnil se ho pocit nevědomé laně brouzdající se právě po hlavní silnici. Došlo mu, že se mu to vůbec nelíbí a jelikož je i trochu vzhůru, poznává, že se mu to nelíbí. Musel se nutně zeptal.
"Prosímtě, kam že to jedeme?!" "Nasedni si."
"Pamatuješ si vůbec něco z včerejška?" pronesla s mateřskou jemností. Nejspíš ji právě došlo, jak moc z toho včera byl vykolejený a že to nejspíš přes noc jeho mozek stačil vytěsnit. "Nic moc," ozvalo se zabručení ze zadního sedadla. "Ale něco možná si trochu vybavuju. Vím, že byl večer a ty, myslím, že si to byla ty, ale byla si blonďatá, no já nevím, možná ne, ten den jsem se chtěl od rána opít… No zazvonila si u mě." Zamyslel se. "Něco, něco si i řekla, to už teda fakt nevím, co bylo. A pak jsme spěchali sem. Možná autem. Ale taky jsme hodně šli. Byl jsem strašně unavený. Dalas mi nějaký prášky na uklidnění. Jo, z těch jsem se akorát poblinkal a tak jsem si šel lehnout. Nemohl jsem usnout a přemýšlel jsem, ale tak mimo, byl jsem už dost mimo…Vůbec nevím. Bylo mi z toho na nic." pochopil, že pokud to tak rychle vytěsnil, nejspíš to nechce slyšet takhle po ránu a nalačno. Možná si vzpomene sám. Auto se rozjelo. Zabořil se smutně do zadního sedadla.
"Všechno ti ještě jednou vysvětlím, neboj. Ale teď ne."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Pokračování?

Ano
Ne

Komentáře

1 Weruška | Web | 2. května 2011 v 11:34 | Reagovat

Přiznám se, že jsem na začátku byla hodně zmatená. Vlastně i na konci, ale o to víc chci pokračování, abych se v tom orientovala a zjistila, jak na tom ten muž je xD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama