Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Květen 2011


Odcizená a přicizená

5. května 2011 v 16:54
Zkoušíš se každé ráno někam přicizit. Někam patřit. Jednou se dáš na divadlo. Podruhé píšeš. Potřetí zase něco jiného. A počtvrté přemýšlíš, koho s kým vlastně podvádíš. Cítíš se provinile, že "podvádíš" a odcizuješ se tanečním zatím co získáváš svoji velkou roli. Což samozřejmě nepovíš a jen tvrdíš, že jsi nemocná, že jsi tamto a to, jo to, no kvůli tomu... přesně tak. Cítíš se ale provinile. Nikomu to nevadí. Možná nadávají, že někam nestihneš dojít, nebo nechceš, ale necítí se ukřivděni. Jenom ty. Chtěla jsi přece jen jedno. Teď děláš sice jen jedno, ale je to úplně něco jiného, než si předtím chtěla. Ano, někteří by tě nechápali, vždyť to štěstí, co máš.
I když včera vypadalo, že si budu zpívat v dešti, dneska si lebedím a vyhřívám se v horku a na terase, popíjím drik a tvářím se, jako bych se na tohle těšila, když jsem nedopatřením ze svými ústy vyslovila: "Přeji si krásný loudivý, poklidný déšť..."

Jiný pohled na bakterie

5. května 2011 v 16:01 | Yanishca |  Fantazie
Vesmírná kaše a jeden malý záprtek. Něco se tam skyslo a začalo to žít. No ano, ano. Nespíš tam někdo nechal nějaký zbytky a bylo to moc v teple. Bre-keke. Co z toho teď může být? Zkrývá to dokonce krusta. Nepropustná, ale celkem tenká. Pod ní je asi pěkný svinstvo. Jako když dáte do lednice mlýko a ta lednice se rozhodně změnit svůj životní směr na Celsiově stupnici. Povlak. Ano, to je to správné slovo. Povlak. Ten obklopuje tu zahřátou kouli, zrající jako sýr. Ne dost blízko Slunce, aby je mohlo teplo zničit, ani né dost v zimě, aby ji mohl chlad dezimfikovat.

Mluvím pravdu

1. května 2011 v 15:38 | Yanishca |  Fantazie
Nemohl usnout a neustále se znovu a znovu prohraboval včerejšími myšlenkami. To, jak otevřela dveře. To, jak zjistil, co se doopravdy stalo. To všechno v něm vyvolalo ohromnou vlnu nekončících myšlenek. Takové množství, že vlastně, pokud přijdou naráz, a to přišli, se jen smísí do jedné barevné kaše a omámí smysli. Měl toho dost. Tolik ho toho napadlo, až se z toho skoro, ale naštěstí ne úplně, složil. Měl by spát. Možná. Možná, že by mu to i pomohlo. Ale mozek se přece jen chtěl ještě předtím prohrabat v těch čerstvých ránách vzpomínek, podnětů a následných jeho vlastních kolapsů.


Pomalu a jistě

1. května 2011 v 14:50
V sklenici se utopilo světlo. Bílé, tiché. Živé. Pomalu a jistě se rýsují na sklenici stíny. Křivky milenek. Džbánku, hrníčku... Koukají a čekají, co se bude dít. Světlo si zatím tiše hraje vílí filharmonii, bezpohybu, pohnutí se rozehrává a začíná tančit nebeský tanec. Tak nedostižné, tak krásné to bílé světlo v sklenici.
Je to jen nádoba, jen voda, jen sklo. Však kde se vzalo, tu se vzalo, je tu život, smysl, světlo.
Pomalu a jistě si hraje.