Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Jdi

4. dubna 2011 v 20:28 |  Pocit slunečnic
Seděla a nevěděla. Nevěděla, co neví, nevěděla co má. Nebyla si pro sebe samou duševní podporou, ale vůdce. Byla jako lapena v ničem a to nic bylo všechno a to všechno byla její hlava. A to konec konců v tuhle chvíli a pro tuhle holku bylo vlastně nic. Líná. Líná žít.
Najednou měla vstát a jít. Zatla zuby a necit, co ji rozkolébával a sebrala se. Vyrazila. Ještě pořád nijak uchvácena, nijak jiná.
Pak to uviděla, přes svoje myšlenky a tyranie skoro ne, ale přece. Krása. Volno, klid, dálka, příroda, cesta, nespočet možností a hádanek.
Šla. Šla rychle že jí ostatní nestačili. Šla, šla a byla dál a dál, nestála na jednou místě, mohla dojít klidně až na konec světa. Cesta. Všude jí něco čekalo, nikde nebyla slepá ulička a otočka. Dostala bláznivý nápad: co takhle žít? Jít a jít. Dojít až tam co to bylo neznámo. Jít a objevit, cestovat. Zničit prostor, povinnosti, nemožné, vymezené, hranice. Dojít až do cizích krajů. Jít po horách, kolem vod a pořád jít. ... Nikdy se nezastavit. Žádná trýzeň, žádné zdi a hranice, volnost. Dojít někam a zase jít dál. Postupovat. Postupovat a nezůstat na místě věčně se svojí hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama