Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Březen 2011

Mráz po zádech, herecké výkony i veselé činohry 5 krát denně

27. března 2011 v 11:53 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Roztřepaná od konečků prstů, ano. Kéžby, kdyby, životní zkušenosti se nedají zahnat. Když se objevíte v jiném světě chvíli jako setrvačník ho nepříjmáte za svůj a za z kapes si pořád lovíte stereotipy a přenášíte je a rozsypáváte je zde po chodbách. Pak dosypete. Kapsy jsou prázdné stejně jako hlava, otevřená a volná pro nový makro svět. Řídící se podle jiných pravidel, kde čas znamená něco jiného a celý den máte pětkrát denně divadlo. Zatemnělé sály z kterých se nevychází a svět má svoje periody úplně někde jinde. Ráno vás budí zvukové vlny. Jen díky tomu, že jdete potom do krámu pro pečivo a pro ovoce na snídani zjistíte, jak je venku hezky. Pospícháme. Dojdeme a za chvíli je divadlo, ještě se jak kdyby život smráká, však co se divit, když se chodí ve dvě, ve čtyři spát a celou dobu se večer-ráno zpívá a popíjí, filozofuje a vedou se neslušné a zvláštní debaty, s lidmi, co se jindy nepotkají. Mluví se třeba i s holkou, co působí jako bohyně, kat a tvrdý porotce. Drsně a nedostupně a se svými názory a postoji, že se jí i od ní starší lidé bojí a ona si nebere na ně ani trochu servítky. S fotografem aktů, co tu osvětluje a dělá technika. S baletkou, co vypadá jako namalovaná, jako v knížečce. I s lidmi, co působí jako ti druzí, z druhého kousku světa, zdánlivě dokonalý a jiní, sví.

Tyranie osudu

20. března 2011 v 14:41 | Yanishca |  Pocit slunečnic

Tyranie osudu není ani bolest, ani překvapivý fakt, ani nic na co by se člověk mohl vymlouvat. Tyranie. Některé věci se plánují, jiné se odkládají. A pak přijdou jiné. Horší, lepší, to je jedno. Jsou tu navíc. I kdyby bodly. Nechceme je. Nevíme, co chceme a chceme si to najít sami. Sami. Ne aby k nám bylo přivedeno bůhví odkud a jak to co máme dělat. Přesně to je tyranie osudu.
I kdyby nám to přineslo štěstí no a? Potřebujeme si srovnat svoje myšlenky a vytvořit si svoje plány. Nic neděláme, nic nemáme. Pokud je něco cizí, je to na obtíž. Vetřelec plížící se nocí. I kdyby se nám ta myšlenka líbila, je to něco, prostě cizího.
Pak se chováme, jak se chováme. Odkládáme, přemýšlíme a trýzníme se. Trýzníme se představou, co musíme a co je jisté, bez našeho vědomí a citu v prstech.

"Odpovídej jednou větou, prosím"

15. března 2011 v 15:26 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Poklidný svět se rozkládá na březích něhy, pochopení, tepla a světa. Tam pod krustou, tam na Zemi. Včera to šlo vidět, víc než kdy vůbec předtím. Žijeme pod krustou, uvěznění. A přece je nám dobře. Nejsme sami. Je tu Slunce. Nejsme odřízlí od "světa". Ono tu je ale s námi. Žádná samota. A když zapadne? Nastoupí na hlídku Měsíc. Dělá nám společnost. Nejsme sami.
Vše je jasné a dané. Všemu rozumím a vše chápu. Zvuky jsou dány. Důvěrnice. Pohyby, lidé, zvuky. Ale co ty? Jsme uvěznění pod krustou. Včera to šlo vidět víc než kdykoliv jindy. Obklopuje nás ze všech stran a uzavírá nás do sebe. Ale někdo nás chápe. Je tu pořád s námi. A když zapadne, nastoupí Měsíc. Je to přirozené, bez shonu a nedůvěry. Řekni, jenom prosím řekni, co tím chceš mi říct?

Deník

8. března 2011 v 17:25 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Svět bez iluzí je jako maso, sirové a vyválené v hlíně. Takové by jste si určitě nepřáli jíst. Podávané jako nedělní oběd? Byl by k úděsu. Někteří lidé jsou, prý, sami od sebe, od přírody jak se říká, sebevědomí. Iluze jsou pro ně tak běžné, že ani nemusí přemýšlet, jestli ten krvavý stejk s grilovanou zeleninou a americkými brambory náhodou před chvíli nebyl jen kus syrového ušmudlaného masa v hlíně. Popravdě, nikdy by je taková věc ani nenapadla... Žijí si svůj život s naleštěnými příbory a nikdy neuvažovali o tom, že by náhodou někdy museli jíst v příkopu sirové maso holýma rukama. Jen uvažují, co si dají dnes jako aperitiv a vtipkují. Vtipy jsou trochu jako ten stejk. Ten kdo ví, že jí dobré maso. Lahůdku, delikatesu... Ví taky, že sedí mezi příteli, že na svém příboru nenajde zaschlou zapečenou čínskou rýži z myčky a říká věci, ne aby odehnal pozornost od toho, že drží špatně příbor, ani od toho masa, prostě proto aby se bavil. Dokonce ani to ne, prostě to jen říká. Nevynucuje si uznání a smích. Přijde mu to tak samozřejmé jako to, co právě vidí za rozkoš na talíři. A dělá si nárok na desert.

Rozepsáno (neměla bych, ale pohřbívám to tu, zaslouží si mou poslední vláhu)

5. března 2011 v 13:03 | Yanishca |  Fantazie
Kap, kap, kap, … "Už je hotov?" … "Ještě ne." Kap. "Aha." Usrkl ze svého čaje. "Ale, že to ale byla pěkná přeháňka, co?" "Ano, to jistě."
Překřížil si nohu přes nohu a něžně se naklonil k oknu. Srk. "Určitě, co nevidět přijde!" "Nikam nespěchám," přerušil Davidovu snahu zrychlit klidné tempo místnosti. A opět si usrkl ze svého čaje, z krásného bohatě zdobeného čínského šálku, tak křehkého a kouzelného na pohled, že vypadal spíše jak pro panenku. Kap. I přes sklo okna šlo krásně poznat, jak se vzduch pročistil. U příjezdové cesty stál kabriolet zmoklý jako právě vykoupaný bernardýn. Kap. "Inu, němu to obvykle zas tak dlouho netrvá, ale…e." Jeho slova a snaha šli vniveč. Na takové hloupé keci je příliš hezky, pomyslel si nonšalantně a usrkl si.
Modrý kabriolet, mokrý jako zmáčený bernardýn právě projížděl ulicí. Všude ještě byli louže, ale slunce vyhlíželo přinejmenším celkem vesele a nevypadalo, že by se s tím chtělo nějak zvlášť trápit. "Poslyš, ten tvůj…ehm, ten Pa… -Davit! …To je mi ale divný chlápek" pronesl muž se zálibou v čínských hrníčkách a pousmál se. "To Patrik se ti zamlouval víc?" Přejeli přes obrubník. Na to nebylo co říct. Hodnotit chlapovi milence, na to je i milovník čínské keramiky krátký. "No… alespoň neměl tak zbytečné řeči," pronesl a pokusil se o záchranu a opět se velmi nenuceně pousmál. "Vlastně, když se tak ptáš, Patrik měl nejmíň pětkrát lepší zadek…"
Přejeli přes obrubník. Musel si dát pozor, protože se málem při dozvuku vlastních slov zasmál a byl přesvědčen, že by se určitě zajíkal. Jeho ramena se stočili do posměšné křeče.
"Ty hulváte."