Všechen šum ustal, rozhlédla se po okolí a zůstal tam jen on. Jeho vlhké důvěrné oči na ni útočili, jako na lani v koutě, která nemá kam utéct. A přesto byla ráda. Nohy by se jí určitě třásly, nemít tak zatlé všechny svaly.
Byl tam jen on a jen ona. Oknem prosvištěl malý paprsek a ona nemohla jinak, než se usmát.
"Dneska je krásně," usmál se i on a pozoroval ji, jak jí paprsky tančí ve vlasech. Sklonila oči. Cítila jeho pohled.
"Ty sem chodíš dlouho?" Zatřásla hlavou. "Jenom dva týdny."
"Aha," podotkl naprosto zbytečně. "A...," odmlčel se, "...líbí se ti tady?"
Zvedla oči.
"Já jsem Ondra," řekl přímo jejím očím. "Aneta," odpověděla a pamatovala si jen ten pocit, důvěrný a tichý, než jméno.
Wow... môžem napísať len jedno slovo ktoré dokonalo vystihuje všetko čo si o tom texte tam hore myslím, aj keď je to slovo prosté: pekné.