Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Únor 2011

Sell a kilo of meat to the vegetarians

17. února 2011 v 19:10 | Yanishca |  Fantazie
smyšlený mluva, podpořená (úžasně kreativním) úkolem do angličtiny
Dámy a pánové. Vítám Vás tu. Jsem rád, že jste přišli, neskutečně si toho vážím a chápu, že objetujete nejenom svůj čaj. Velice si toho cením. Nechci aby jste litovali, že jste přišli. A já nechci zítra litovat, že jsem tohle zkusil. Přináším vám to s upřímnou touhou pro věc. Vím, že jste víjmeční lidé. Jinak by jste tu ani nebyli. Vím, že máte své přesvěčení, svůj cit. Je mi neskutečným potěšením, že mými posluchači jste zrovna vy. Je to ohromné.
Ale já k jsem tu ne proto abych tyto ohromné lidi chválil. Jsem tu...protože jenom vy, jenom vy a nikdo jiný může něco změnit. Odvažuji si dokonce říct, změnit svět. Zachránit ohrožené druhy, denně a denně konzumované děsivým predátorem, tak strašným, že proti němu není obrana, únik.

Mužíci v hlavě se sekyrami

17. února 2011 v 18:48 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Kéž bych mohla umřít, zbavit se té bolesti hlavy a duše. Nedokážu si připadat jako člověk. Jako plnohodnotná bytost, rovnocená. Všechna snaha je k smíchu. Úsilí se změní v křeče a posměšek namířený proti vnitřnímu já. Jen má hlava. Kupa snahy a sraček. Kupa úkolů a ničeho. Neúspěchu a přepracovanosti. Samoty a touhy po ní. ...

Slunce ve vlasech

11. února 2011 v 19:12 | Yanishca |  Fantazie
Všechen šum ustal, rozhlédla se po okolí a zůstal tam jen on. Jeho vlhké důvěrné oči na ni útočili, jako na lani v koutě, která nemá kam utéct. A přesto byla ráda. Nohy by se jí určitě třásly, nemít tak zatlé všechny svaly.
Byl tam jen on a jen ona. Oknem prosvištěl malý paprsek a ona nemohla jinak, než se usmát.
"Dneska je krásně," usmál se i on a pozoroval ji, jak jí paprsky tančí ve vlasech. Sklonila oči. Cítila jeho pohled.
"Ty sem chodíš dlouho?" Zatřásla hlavou. "Jenom dva týdny."
"Aha," podotkl naprosto zbytečně. "A...," odmlčel se, "...líbí se ti tady?"
Zvedla oči.
"Já jsem Ondra," řekl přímo jejím očím. "Aneta," odpověděla a pamatovala si jen ten pocit, důvěrný a tichý, než jméno.

Kdo?

8. února 2011 v 18:31
Kdo je jako výkřik do tmy. Ptáš se, když ani jedna možnost ti nepříjde správná a plná a nebo naopak všechny. Kdo? Je podivné jak v té či v které hodině si s tebou hrají city. Jednou on. S knížkou spřízněni, nebo alespoň sladkou záminkou, pln názoru, když ty se snažíš být až až vtipná. Jindy zase úplně něco jiného. Co hlava si neumí ani srovnat. Intimního, jak v klíně dlaň a nevinné a milé a milé jak novorozenec. Tak, že se nedá uhnout.
Však co. Kdo říká, že je to jeden z nich. Ale kdyby byl, ...Kdo?
Jak na jiné straně světa, jak jiná mysl a jiný cit.
Když objeví se svět jeden rozdrkají se mi kolena a nemyslím na nic jiného, vše zmizí, však nic jiného není.
Pak vyzuji si dlouhé kozačky s jehlami a tmavou kůží, svleču riflovou sukni a chopím se knížky a vím to, vím to že je to zase on.
Možná, že to není ani jeden. ..Tak proč to tedy dělají a proč jsou?