Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Po smrti příjde ráj

5. ledna 2011 v 20:04 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jak moc osamělí člověk až může být, když nemá nikoho, ani sám sebe, protože, on, on, ani on není pro něj dost dobrý? Pohrdá tím světem. Přechází ho a čeká, až konečně dojde ten Ten. "Kdy už konečně?" Šero, šepot a nedůvěra v sama sebe, odtažitost od druhých a vysoké požadavky od něj, od toho, ke kterému se přisává a vysává zněj všechen život.
Posmrtný život, na co? Tohle není jen prázdný obrat. Pozorně sleduj můj tok myšlenek: Člověk se narodí, na pomyslných stopkách se spustí čas. Start! Dostal dar. Život. Přesně tak dlouhý, jak má být, přesně tak, aby si mohl říct, že to má smyl udělat, dokončit, dokázat. A pak se stopky zastaví. S úsměvem na ústech usíná a zasypává ho prach. Konec. Otevře oči a "tik" "tik" tik"... "Tak, co to má být?" ...nekonečno.
Nač? Člověk co bude bloudit sedmdesát let, bude bloudit dál a dál. Nic je tu zas. Je to, jak kdyby neumřel. Jako kdyby pokračoval. Jako kdyby se slzami v očích zjistil že za oponou není nic a je všechno. A smysl života. Udělej teď. Není. Tak co tedy je? Všechno a nic?
...To raději něco a potom nic. Začátek a konec. Odtikávání hodin a využívání toho času. Teď, nebo nikdy. Neptát se, co bude pak. Co bude pak? Nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 aaanekaaa | Web | 5. ledna 2011 v 20:22 | Reagovat

Máš to nádherně napsané :-)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama