Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Leden 2011

Hrál kdosi na hoboj

31. ledna 2011 v 16:16 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní... Hrál vždycky navečer a ani ohně nerozňal, neb všechny ohně tu prý zhasnou, uplovou. ... 
Ta nejdepresivnější básnička ze všech, jen ta mne může uklidnit. Přesně jak říká pravidlo pro rozvesolování. Chceš-li se vytáhnout z depky, dej si jen o malinko veselejší film, o trochu veselejší písničku. Nepřežeň to. Nepomohlo by to. Bylo by to jak výsměch z očí do očí. Nedokázal bys to přijat. Potom můžeš pokračovat. O malinko víc veselejší, ještě o něco víc. Až si zpravíš náladu. Bezbolestně a pomalu, s citem. A já se shledala v téhle. Přesně v té, co jsem si říkala, že je příliš přehnaně depresivní a co bych k ní potřebovala alespoň slyšet hoboj, zjistit, jak zní. Dnes si připadám, jako bych byla ten kdo na něj hraje. Dává mi to útěchu a odvíjí od myšlenky s velkým kladivem a bolavou hlavou...
Hrál kdosi na hoboj...

Po smrti příjde ráj

5. ledna 2011 v 20:04 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jak moc osamělí člověk až může být, když nemá nikoho, ani sám sebe, protože, on, on, ani on není pro něj dost dobrý? Pohrdá tím světem. Přechází ho a čeká, až konečně dojde ten Ten. "Kdy už konečně?" Šero, šepot a nedůvěra v sama sebe, odtažitost od druhých a vysoké požadavky od něj, od toho, ke kterému se přisává a vysává zněj všechen život.
Posmrtný život, na co? Tohle není jen prázdný obrat. Pozorně sleduj můj tok myšlenek: Člověk se narodí, na pomyslných stopkách se spustí čas. Start! Dostal dar. Život. Přesně tak dlouhý, jak má být, přesně tak, aby si mohl říct, že to má smyl udělat, dokončit, dokázat. A pak se stopky zastaví. S úsměvem na ústech usíná a zasypává ho prach. Konec. Otevře oči a "tik" "tik" tik"... "Tak, co to má být?" ...nekonečno.
Nač? Člověk co bude bloudit sedmdesát let, bude bloudit dál a dál. Nic je tu zas. Je to, jak kdyby neumřel. Jako kdyby pokračoval. Jako kdyby se slzami v očích zjistil že za oponou není nic a je všechno. A smysl života. Udělej teď. Není. Tak co tedy je? Všechno a nic?
...To raději něco a potom nic. Začátek a konec. Odtikávání hodin a využívání toho času. Teď, nebo nikdy. Neptát se, co bude pak. Co bude pak? Nic.

Život je stereotip, které ho se nezbavíme do nejdelší smrti.

2. ledna 2011 v 13:37 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Přikázání jsou podvod a hloupost. Naučený člověk. Každý člověk. Vstane a jde spát vždy na mák stejným způsobem a proto tři sta šedesát pět dní pro něho uběhne jak voda. Řídí ho stereotip. Jako když si natáhnete hodiny. Jdou pořád stejně. Teda alespoň měli by. Ale člověk? Měl by jít pořád stejně? To tedy nevím. Ale jde. Jako příklad si vezměme někoho, kdo se sice jen vzdáleně podobá člověku. Však podle doktorů jím NEJSPÍŠ je. Já. Vstanu. Odhrnu záclony od mých vysněných nebes a hlavou mi proletí první příval vzteku, když se do nich zamotám, následně si je přišlápnu a nakonec pracně odsunu. (No dobře, Ikea by namítala, že je to ten nejednoduší systém na odtáhnutí záclon, ale i tak. ...Po ránu. A s plnou délkou dlouhých, předlouhých, věčně přišlapávaných (a přesto milovaných) záclon.) Potom se vypotácím z pokoje a jdu se rychle zabalit do huňatého županu a přitom rozjímám, že jsem si přeci jen měla večer ovázat krk. Pak následuje jídlo. To z popisování laskavě vynechám, je to jenom mezi mnou, kuchyní a kuchyňským oknem, kvůli kterému, k nechuti mé matky nesnídám, jako normální člověk u stolu ale u kuchyňské linky a okna do zahrady.  A pak to přijde. Stereotip. Jednoduše nevím, co dělat, už jsem v teple, nemám hlad, základní biologické potřeby splněny.
Už dopředu to vím a to mě deptá. Už dopředu vím, že budu zabíjet čas nesmysli, které mě nebaví a u kterých si slibuji, že za chvíli už přestanu. Půjdu dělat něco ušlechtilejšího. Ale kdepak. Jako správný stereotip neustále opakuje, jak je nevyhnutelný a já si jen můžu tiše stěžovat, ale jen do doby, než otupím. Najednou je čas na oběd. Pak návrat, telka, sprcha, postel. A přesně v ten moment mě začnou hlavou prolétat tvořivé myšlenky. Kreativity oddechuji z každým výdechem a neustále přichází něco dalšího nápaditého. Tak jo zítra. ...
A kvůli tomu jsou přikázání hlouposti. Člověk i s tisícem nápadů uvázaný a zvyklí na musíš, když dostane volnost jen neví co dělat.

Vtip dělá génia géniem

2. ledna 2011 v 12:45 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Zabředla jsem do sterotipu, ze strachu něco měnit, pokukovala jsem kolem a motala si hlavu představami, co jsem si skoro ve stejný okamžik zakazovala. Nenene, bububu, vytříbenost a podobné bláboly. (No jó, no.) Hlava otočená vzhůru, oči však neví kam koukat. Směšný pohled na tu podivnost. "Tak, co je?... Už to snad neumíš?" "Tak počkat! Už to snad neumím?" Áchjo. - Z ničeho, koukám, také nic ani nevyklíčí... Ale pročpak? Předtím to šlo. Nebo ne? Přece to předtím bylo hlubokomyslné, podivné. Také to takové budu mít. Nebudu se snižovat. Radši nepsat nic, než něco děsného!" ...Po určité době se však tato logika snadno obrátí. "Radši psát cokoliv strašného, než nic. (Toť síla předsvědčení, obousečná zbraň.) S odporem seji a divím se, že toho moc nesklízím a tak jako tichou intelektuální pomstu seji zase o něco míň. Však ona se ta zelenina sama radši vzdá a vyklíčí. Uvidíme, kdo vydrží déle! (To je ale hlad.)