Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Tak promiň...můžu za to já

5. prosince 2010 v 12:19 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Nic není nemožné. Vše jde. Mysl nikde nekončí a nezačíná. Cokoliv si umíme představit, to i dokážeme. Vše, co tu je, vytvořila nebojácná mysl. Já nejsem zrůda, co postrádá mysl. Nejsem vozíčkář, co chce běhat. Ani slepí malíř. Proč potřebuješ, abych si to myslela? Proč toužíš abych byla jako ty? Proč mě vytýkáš, že jsem nic, že nic nedělám. A když už něco dělám, celým svým já... ...Myslí a bytím, nadáváš mi, že nejsi povinná ctít takové pohrdání a plácání. Že bych si měla uvědomit, že to není dobré. Že jsem namyšlený spratek, když si myslím, že to něco je. Že je mi už kolik a jsem úplná nula. Mám čerpat od jiných. Z pokorou a sebepokáním, uvědoměním si že nic nedokážu, neumím, nesvedu. Ona jo. Pořád mě opakuješ, jak všechno odbývám. Jak tě to uráží a štve, že něco jenom tak splácám. Jak kdybych na tom nedělala hodiny a hodiny. Nezajímá mě, že ty na to flušeš, malíři se musí líbit vlastní obraz, aby byl spokojen. Mozart si nenechal od nikoho říkat, že hudba co z něho vychází, je hovno. A že si to musí uvědomit a nesmí ji tak lidem cpát.
I když nejsem Mozart, ani Beethoven. Monet, ani Picaso. Madona, ani Jackson. Jsem nula. ..."Člověk má právo být hlavní hrdina alespoň ve vlastním životě"(z filmu Prázdniny), nemyslíš? Vždyť já si nepíšu, nečešu a netancuji, maluji a vytvářím abych byla slavná, ale pro sebe. Co člověk může, když už i tady toto, se sám před sebou bojí dělat? 
Až se vrátíš, dobiješ mě jak koně. Vím. Odporovala jsem ti a řekla, že to nechci poslouchat. Že ty samozřejmě všechno umíš a dokážeš, jen by mě teda zajímalo, proč to neděláš. Nazvala jsem tě krávou, co potřebuje někomu vnutit názor. Názor, že já jsem tupá, bez mysli, přání a všechno dělám a ukazuji ti, jen abych sklidila pochvalu jako desetileté děcko. Stokrát ti můžu opakovat, že já po žádném tvém uznání netoužím. Řekneš jen:"Já ti taky nic chválit nebudu, mě se to ani trochu nelíbí. Je to odbité. Ty si to musíš uvědomit. Uráží mě, že si vůbec schopná mít na něco takového odvahu."
Odvaha se pomalu ztrácí mami, neboj. A omlouvám se že brečím. Slibuji, že od teď už se vždycky budu držet zpátky a cítit se jak nula. Slibuji. Budu jen robot bez tuh. Nemám právo dělat věci jinak. Já vím. Dnes asi nebudu obědvat, ani večeřet, aspoň si to uvědomím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Persen | Web | 5. prosince 2010 v 12:48 | Reagovat

hezký článek, jak tak koukám tak mě i mrzí, že jsem se nakonec na Prázdniny nekoukala. A myslím, že když člověk napíše takový duchaplný článek, tak nula opravdu není ;)

2 Kifo | Web | 5. prosince 2010 v 13:17 | Reagovat

Moc pěkný článek, který mě i celkem motivuje k povstání z vlastního stínu a pomáhá mi ve vytváření vlastní invence :)

3 Anyzrzi :) | E-mail | Web | 5. prosince 2010 v 13:41 | Reagovat

Krásný článek :-).Víc nějak nevím co k tomu dodat...

4 Merkitys | Web | 5. prosince 2010 v 13:54 | Reagovat

Obyčejné vylití zlosti a jak zajímavě to zní :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama