Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Školní román (po částech a pomalu) část 1.

15. prosince 2010 v 16:01 | Yanishca |  Fantazie
Přiklonila se k němu a nasávala tu lehkou vůni pižma. Viděla jak se venku odsýpá sníh z nebe do druhého nebe a jemně dopadá. Cítila teplo na tváři a zahlédla jeho letmí úsměv. -Copak asi takový úsměv přináší, copak přinese nedočkavým očím a ústům?...
"Tak dneska si probereme zas něco nového." pronesl ten letmí úsměv, ale oči, oči říkali něco jiného. Utíkali, jako mladé bojácné srnky,zatím co hlas byl rozhodný a plný šarmu. Odtáhl se od ní a jejího sešitu a zkoušel se přenést do třídy, ve které měl učit. Nemohla přestat cítit ten zvláštní pocit na tvářích. Dychtivě sledovala každý jeho pohyb, každý nepatrný tón toho okouzlujícího inspirativního, neochvějného tvůrčího hlasu. "...Víte, co z vás dělá tohle školství? Ovce. Ovce smířené s drezúrou, utlumené na minimum a čekající příkazy. Vlastně už od školky. To musíš, teď spi, nebo ti seberu panenku. ...Přemýšlejte o tom." ryšavě se usmál k zmateným žákům, naprosto vytržených z rozjímání, a naklikl na promítací tabuli stránku plnou nákresů a obrázků. Usedl bokem na svůj stůl a obrátil hlavu k tabuli. "Takže, tohle je nové téma." Následovala krátká odmlka. Rozhlédl se po třídě a dodal: "Vše, co je možno vysvětlit, vysvětlují ty obrazy. Kdo mi to ale chce převést do slovní podoby?" ..."Anglicky prosím..." Žáci sledovali tabuli. Co přesně tím chtěl říct? V hlavě se jim ronila jedna a tisíc různých nápadů a názorů, vysvětlení a otázek. Co to má být? Mozky šrotovali. Všichni upřeně hleděli, každý na něco jiného a oči jim zářili, jak jim v hlavě přelétali jiskřičky.  
Až pak se jedna holka přihlásila. Pak druhá, třetí, Jakub, Klára, Kuba. Všichni horlivě diskutovali o smyslu a poselství a ani si pomalu nevšimli, že všechny jejich slova jim z úst vychází anglicky. Každý potřeboval říct názor, sdělit, rozvinout, slyšet. Samozřejmě, je doplňoval, vkládal jim slova do úst, co sami jen stěží obcházeli. Nadšeným předkládal fráze. Váhavým slova. Nenápadně na tabuli ze všech stran připisoval všechna slova, co jejich mysl sama od něj vyžadovala, potřebovala k vyjádření. Zapisoval, všechno doplnění a vysvětlení, zjednodušení a nové sdělení. Pak zazvonilo.
Jen koutkem oka se podíval na Terezu. Jen koutkem. A pak odešla. -Ó můj bože. - pomyslel si... A pomalu začal mazat tabuli. Podíval se ven. Pořád padal sníh. Posadil se na lavici a zlehka a pomalu si začal tajně vzpomínat, jak jí voněli vlasy.
Ze zasněženého snu, ho vytrhl hlas: "Děkuju, dneska, to bylo doopravdy dobré. Až teď mě došlo, že jsme se vlastně učili. Ani se ty slovíčka doma nemusím drtit, to je zázrak." "To není zázrak, jen důkaz toho, že člověk je přece víc, než živá kalkulačka." "To je pravda, jo, no, tak já du teda už musím, máme matiku."
  
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deadly Destiny | Web | 15. prosince 2010 v 16:25 | Reagovat

Pěkné... pár chyb, ale pěkný:)

2 Terka | 15. prosince 2010 v 16:36 | Reagovat

Vážně pěkné, líbí se mi, přijdu zas ;)

3 007 | Web | 15. prosince 2010 v 17:02 | Reagovat

taky bych chtěla mít takového učitele :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama