Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Prosinec 2010

Nový začátek - nový rok

31. prosince 2010 v 14:02 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Neumím zachytit ten okamžik, ten okruh světla, co vždycky přesně vím, kde je, dokut k němu nepřijdu.
Čas jsou křídla, možnosti jsou přátelé. A okamžik jsou andělé, co spasí svět.
Jenže, jak uchytit okamžik? Držet ho a tančit s ním, vdechnout mu dech?...
Poblouzníš ho nejvíc, když budeš jenom žít. Prostě se radovat a být. Pak sám přijde a požádá tě o tanec. Vysyp svůj život zlatem a nevypouštěj jen prázdné bubliny. Nebo tě bude děsit jejich praskání. Zbav se předsudků, zbav.
A zkus být šťastná.
Jen tak. Přesně tak a ne jinak prožiješ nejlíp den.
Den, okamžik, život...
Chytni každou příležitost, co ti život nabídne.
Vem jako znamení, to co najdeš ležet na cestě.

Školní román (po částech a pomalu) část 1.

15. prosince 2010 v 16:01 | Yanishca |  Fantazie
Přiklonila se k němu a nasávala tu lehkou vůni pižma. Viděla jak se venku odsýpá sníh z nebe do druhého nebe a jemně dopadá. Cítila teplo na tváři a zahlédla jeho letmí úsměv. -Copak asi takový úsměv přináší, copak přinese nedočkavým očím a ústům?...
"Tak dneska si probereme zas něco nového." pronesl ten letmí úsměv, ale oči, oči říkali něco jiného. Utíkali, jako mladé bojácné srnky,zatím co hlas byl rozhodný a plný šarmu. Odtáhl se od ní a jejího sešitu a zkoušel se přenést do třídy, ve které měl učit. Nemohla přestat cítit ten zvláštní pocit na tvářích. Dychtivě sledovala každý jeho pohyb, každý nepatrný tón toho okouzlujícího inspirativního, neochvějného tvůrčího hlasu. "...Víte, co z vás dělá tohle školství? Ovce. Ovce smířené s drezúrou, utlumené na minimum a čekající příkazy. Vlastně už od školky. To musíš, teď spi, nebo ti seberu panenku. ...Přemýšlejte o tom." ryšavě se usmál k zmateným žákům, naprosto vytržených z rozjímání, a naklikl na promítací tabuli stránku plnou nákresů a obrázků. Usedl bokem na svůj stůl a obrátil hlavu k tabuli. "Takže, tohle je nové téma." Následovala krátká odmlka. Rozhlédl se po třídě a dodal: "Vše, co je možno vysvětlit, vysvětlují ty obrazy. Kdo mi to ale chce převést do slovní podoby?" ..."Anglicky prosím..." Žáci sledovali tabuli. Co přesně tím chtěl říct? V hlavě se jim ronila jedna a tisíc různých nápadů a názorů, vysvětlení a otázek. Co to má být? Mozky šrotovali. Všichni upřeně hleděli, každý na něco jiného a oči jim zářili, jak jim v hlavě přelétali jiskřičky.  
Až pak se jedna holka přihlásila. Pak druhá, třetí, Jakub, Klára, Kuba. Všichni horlivě diskutovali o smyslu a poselství a ani si pomalu nevšimli, že všechny jejich slova jim z úst vychází anglicky. Každý potřeboval říct názor, sdělit, rozvinout, slyšet. Samozřejmě, je doplňoval, vkládal jim slova do úst, co sami jen stěží obcházeli. Nadšeným předkládal fráze. Váhavým slova. Nenápadně na tabuli ze všech stran připisoval všechna slova, co jejich mysl sama od něj vyžadovala, potřebovala k vyjádření. Zapisoval, všechno doplnění a vysvětlení, zjednodušení a nové sdělení. Pak zazvonilo.
Jen koutkem oka se podíval na Terezu. Jen koutkem. A pak odešla. -Ó můj bože. - pomyslel si... A pomalu začal mazat tabuli. Podíval se ven. Pořád padal sníh. Posadil se na lavici a zlehka a pomalu si začal tajně vzpomínat, jak jí voněli vlasy.
Ze zasněženého snu, ho vytrhl hlas: "Děkuju, dneska, to bylo doopravdy dobré. Až teď mě došlo, že jsme se vlastně učili. Ani se ty slovíčka doma nemusím drtit, to je zázrak." "To není zázrak, jen důkaz toho, že člověk je přece víc, než živá kalkulačka." "To je pravda, jo, no, tak já du teda už musím, máme matiku."
  

Jujda mána, tydli - dum!

15. prosince 2010 v 15:09 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jujdamána tydli dum.
Padá snížek. Den je klidný. Zahalený, jemně posypaný, jako cukrem od maminky. Na gauči si to hoví vyšívání. V hlavě brouk. A co tu ještě není? všudypřítomný učitel národa. Neb všechny achymysty, myslitele i jiné budišničemi prohlédá. Oj. To se nám to zas někdo vyspal, copak Honzíku, už chápeš, že opravdové štěstí je doma? Ať ti kdo nasazuje brejle, či utahuje smyčku, hlavu máme jen jednu. Ty si my tak podobnej, jak jedna slunečnice, co tak dobře znám...

Nechat, či změnit? -to je oč tu běží!

11. prosince 2010 v 20:22 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Lidé žijí ve svém stínu. Nejpřirozenější otázka člověka je. "Kdo jsem?" Zeptá se snad každý. Někoho ani nenapadne, že by se na tuto otázku mohl položit i někdo jiný. Milióny a milióny, budoucích, přítomných i minulých si položili tuhle otázku. Hledali smysl života a tedy vlastně sebe. Jelikož odpověď na tuhle velikánskou otázku, nečekaně není, Pavla, nebo David. Odpověď je:...Jsi život. Svůj život jsi ty. A ty jsi svůj život. Jakmile nám to dojde - bum! Prozření. Život není účelný, život je přítomný sobecký okamžik. Na tolik krásný, až se nedá ani lidmi pochopit.
Pořád se snažíme se, nebo věci s námi související měnit. Jako kdyby to byla potřeba. Účel. Děláme to za nějakým účelem. Někdy, když ve správnost nutnosti vzhledu jsme hluboce přesvědčení, působí obměna jako léčebné placebo.
Musím změnit obrázek na mých stránkách, ach ty barvy, ty jsou úplně stejně vybledlé jako všechno kolem.
Všichni to mají dnes barevné, nápadité... de se hledat kytka.
Ve skutečnosti si špatně zvykám na změny, má ráda nápad, tvořivost a lehký průběh, ne Změny, miluji nostalgičnost a sama jsem si napsala do deníčku na mé citáty, z mušlí: "Psát není jako malovat, nezáleží na tom, jak to vypadá, záleží na obsahu." To, že mě pilulka zázračně uzdraví a já začnu psát, je jen hloupost a zapomenutí toho velkého poselství. …Vfouknutého do hlavy, jedno vlahého letního večera holce s hlavou plnou slunečnic a bytostí, co jsou více lidmi, jak samotní lidé.
Hledat krásu v kapce. Slova v třpytící se rose...

Ježíšku, panáčku...

11. prosince 2010 v 19:56 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Kdy začínají Vánoce? Možná si někdo myslí, že na Advent. Někdo, že 24., či 25.. Ale ne-e. Všichni jsou vedle, jak ta jedle. Jelikož pravé Vánoce začínají maminčiným pečením.
…Je to jediný den v roce, kdy se pustí staré desky s českými koledami a zapne se gramofón. …Napojený na dva větší repráky. "Náám, náám, narodíí-íl, se". Tak to jsou Vánoce. Není o tom ani nejmenších pochyb. Zástěra, vykrajovátka a ta sladká vůně perníčků, lineckého,… snoubícího se s vysokými zpěvy. Vánoce.

Poškolní mámení

9. prosince 2010 v 15:16 | Yanisha |  Pocit slunečnic
Bublá světlo na stěnách. Sklí v sobě radost i naději. Úsměvy a mámení. Žlutavé na bílé stěně, hraje si s mou zenkavou, žlutavou. Tu a tam je tu hvězda. Dvě zářící svěny. Poopední pokoj a jen já. Nebe modré, s jednou stěnou si hraje slunce, s druhou hvězdičky...

Tak promiň...můžu za to já

5. prosince 2010 v 12:19 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Nic není nemožné. Vše jde. Mysl nikde nekončí a nezačíná. Cokoliv si umíme představit, to i dokážeme. Vše, co tu je, vytvořila nebojácná mysl. Já nejsem zrůda, co postrádá mysl. Nejsem vozíčkář, co chce běhat. Ani slepí malíř. Proč potřebuješ, abych si to myslela? Proč toužíš abych byla jako ty? Proč mě vytýkáš, že jsem nic, že nic nedělám. A když už něco dělám, celým svým já... ...Myslí a bytím, nadáváš mi, že nejsi povinná ctít takové pohrdání a plácání. Že bych si měla uvědomit, že to není dobré. Že jsem namyšlený spratek, když si myslím, že to něco je. Že je mi už kolik a jsem úplná nula. Mám čerpat od jiných. Z pokorou a sebepokáním, uvědoměním si že nic nedokážu, neumím, nesvedu. Ona jo. Pořád mě opakuješ, jak všechno odbývám. Jak tě to uráží a štve, že něco jenom tak splácám. Jak kdybych na tom nedělala hodiny a hodiny. Nezajímá mě, že ty na to flušeš, malíři se musí líbit vlastní obraz, aby byl spokojen. Mozart si nenechal od nikoho říkat, že hudba co z něho vychází, je hovno. A že si to musí uvědomit a nesmí ji tak lidem cpát.
I když nejsem Mozart, ani Beethoven. Monet, ani Picaso. Madona, ani Jackson. Jsem nula. ..."Člověk má právo být hlavní hrdina alespoň ve vlastním životě"(z filmu Prázdniny), nemyslíš? Vždyť já si nepíšu, nečešu a netancuji, maluji a vytvářím abych byla slavná, ale pro sebe. Co člověk může, když už i tady toto, se sám před sebou bojí dělat? 
Až se vrátíš, dobiješ mě jak koně. Vím. Odporovala jsem ti a řekla, že to nechci poslouchat. Že ty samozřejmě všechno umíš a dokážeš, jen by mě teda zajímalo, proč to neděláš. Nazvala jsem tě krávou, co potřebuje někomu vnutit názor. Názor, že já jsem tupá, bez mysli, přání a všechno dělám a ukazuji ti, jen abych sklidila pochvalu jako desetileté děcko. Stokrát ti můžu opakovat, že já po žádném tvém uznání netoužím. Řekneš jen:"Já ti taky nic chválit nebudu, mě se to ani trochu nelíbí. Je to odbité. Ty si to musíš uvědomit. Uráží mě, že si vůbec schopná mít na něco takového odvahu."
Odvaha se pomalu ztrácí mami, neboj. A omlouvám se že brečím. Slibuji, že od teď už se vždycky budu držet zpátky a cítit se jak nula. Slibuji. Budu jen robot bez tuh. Nemám právo dělat věci jinak. Já vím. Dnes asi nebudu obědvat, ani večeřet, aspoň si to uvědomím.