Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Moc obdivovatele

2. listopadu 2010 v 16:49 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Co je láska? Když kapky deště padají a ty je slyšíš tříštět se posupně o vlhkou zem? Když cítíš vůně a šimrání, záchvěje, radosti. Jen tak. Jen tak. Když toužíš podívat se mu hluboko do očí. Poznat ho, bez všeho, takového svého. Smět se brouzdat v jeho vlasech. Cítit každé hladké něžné pohlazení. Každé slovo z očí. Mluvit s ním a prožívat to souznění. To jiné. To krásné.

Ach, jak jsem krásná, ach, jak mě chce? I kdyby chtěl. Přinese ti to krásné snění, souznění, klid i nepokoj? Zbavuješ se zátěže. Zbavuješ se tíže. Mohl by tě svést. Možná si chtěl jen hrát. Možná to byla jen hra. Možná nebyla ani pro tebe. ...Radši se vyhřívat v tom výsluní a vždycky, když ho uvidím, nechat sebou projet tak slastný pocit, podobný tolik lásce, jé, má mě rád. Asi se mu líbím... Ach.
I kdyby si hrál, proč cítit jen kousek. Proč nechtít radši víc, proč nechtít risk? Proč se tomu nepoddat.
Obdivovatel, nebo spřízněné duše.
Jak to bude dál?
Máš odvahu ho poznat? Udělat se tou zranitelnou. Toužit, činit. Jen se nebát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eumenidas | Web | 7. listopadu 2010 v 18:27 | Reagovat

To zní jak kousek z pohádky Hanse Christiana Andersena... krásné.

2 Lucerna | Web | 8. listopadu 2010 v 19:38 | Reagovat

tak nejak to je, clanok co si napuisala je poviedka.. uvaha..? hm, na tom nezalezi :) vies naozaj pekne pisat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama