Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Listopad 2010

Co chci k Vánocům? Touhu

23. listopadu 2010 v 16:03 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Co chci k Vánocům? Touhu. Touha je žít život, vědět a chtít jej. Vidět jej. Zachytit. Ale nezastavit se. Touha je múza. Barevný motýl, za kterým se honí dítě, i když ho stejně nechce doopravdy chytit. Jen běží. Běží a jásá. Snaží se ho polapit. A přináší mu to spoustu radosti a bezstarostné síly, co ho vede dál. Rozzáří mu všechny slunce a do cesty mu dá motýly, za kterými by se mohl honit. Motýl! ...Tak toho chci najít pod stromečkem. Spoustu, spoustu motýlů. Protože když uletí jeden, neopadne touha, míhají se tady a prolínají tolik krásných motýlů. Co tě nikdy nenechají v klidu. A i když pro jednoho nevidíš druhého a nakonec už ani nevíš, jestli běžíš za tím prvním, jsou tu. Pořád, jako nekonečný život, který přichází, když vstoupíš do přítomnosti a začneš honit motýli. Ne abys je mohl chytit, ale abys mohl jásat a vískat, pištět a smát se. Mávat rukama a běžet, těšit se z toho, jak je krásný. Bezstarostně jít vpřed. Za motýlem.

Dougles

23. listopadu 2010 v 15:49 | Yanichca |  Fantazie
V hlavě se míhá milióny myšlenek. Nesmyslných, bláznivých, nereprezentovaných, soukromích, ale i plodivých a rozvíjejících s nedočkavou nutností někoho obohatit. Vyslovit to nahlas. Co se pak stane? To nikdo neví. Je to natolik nečekané a jiné, že to musí být vysloveno, zaznačeno, rozvinuto. Je to hloupost. Nevadí! Je to naprostá šílenost na kterou se valí zase úplně jiná věc, jinak bláznivá, jinak jiná, úplně netotožná. A spousta dalších. Neustále máme v očích nezkrotnou touhu. Najednou tolik bohatství! Tolik nápadů, poznatků, tolik výzev a nových věci. Ne z jedné strany. Ale ze všech stran. Žádná šipka po šipce. Žádné pokračování v jednom směru a okolo zavřené dveře i okenice. Je to všude. Z různých směrů, za ráz. Jako zmatek, jako nespočitatelné bohatství. ...Jako život. 

Jednou týdně příjdu zas

9. listopadu 2010 v 17:20 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Co je týden? Den za dnem se střídajíc. V pracovním týdnu pět. Sedum je koloběh. Života, pravd a zvyků.
Co je pro někoho týden? Nic. Co je pro někoho pátek? Nic. Nic a nic... Jen den, jen možná akce, jen volno, jen rozplácnutí na kanape. Nic víc...

Začni vymýšlet světýlka

8. listopadu 2010 v 19:18 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Krůček po krůčku, pospíchám a šourám se, barvy podzimu zahaleny jsou do ospalého šera, vlhkého na dotek, co kape. Kape. Tmavé postavy na zastávce a jedna co ladí s vybledlým listím. Podzim kape. Tmavý, už si na mě lýčí. Tak si rozzař sama. Přestaň se upínat k barvám listí babího léta. Bylo. Je čas snít a přát si. Darovat a vytvářet, vymýšlet to kouzlo, co připomene třeba i bláhovou tužbu a otevře srdce do kořán. A nebo třeba alespoň potěší, i to stačí... Udělá malinké světýlko, spoustu jich takových a zaplaví svět. Jen to, že teď zkoušíš dělat na těch světýlkách ti rozzáří den. Začni dělat světýlka, v tento sychraví den. Je na to jak stvořený, začni teď.

Moc obdivovatele

2. listopadu 2010 v 16:49 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Co je láska? Když kapky deště padají a ty je slyšíš tříštět se posupně o vlhkou zem? Když cítíš vůně a šimrání, záchvěje, radosti. Jen tak. Jen tak. Když toužíš podívat se mu hluboko do očí. Poznat ho, bez všeho, takového svého. Smět se brouzdat v jeho vlasech. Cítit každé hladké něžné pohlazení. Každé slovo z očí. Mluvit s ním a prožívat to souznění. To jiné. To krásné.

Ach, jak jsem krásná, ach, jak mě chce? I kdyby chtěl. Přinese ti to krásné snění, souznění, klid i nepokoj? Zbavuješ se zátěže. Zbavuješ se tíže. Mohl by tě svést. Možná si chtěl jen hrát. Možná to byla jen hra. Možná nebyla ani pro tebe. ...Radši se vyhřívat v tom výsluní a vždycky, když ho uvidím, nechat sebou projet tak slastný pocit, podobný tolik lásce, jé, má mě rád. Asi se mu líbím... Ach.
I kdyby si hrál, proč cítit jen kousek. Proč nechtít radši víc, proč nechtít risk? Proč se tomu nepoddat.
Obdivovatel, nebo spřízněné duše.
Jak to bude dál?
Máš odvahu ho poznat? Udělat se tou zranitelnou. Toužit, činit. Jen se nebát.

Hey lidíííí

2. listopadu 2010 v 16:33 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Žiji ze dne na den, má duše je protkaná pavučinami a neustále slibuji. Že bloudím, že nestíhám, že čekám, že trpím, že nevím? Ano. Je to tak. Avšak, kdo by neznal veselého blázna, kdo by si nikdy nepomyslel, je to doopravdy pravda? Nezachází někdy ten šťastný klaun za oponu? Vždyť i cítím, že on, je nějak moc, nuceně super, baba-baba-báá. Super. Klaun. Všichni kolem něj nejistí, je to normální, je to fajn? On showman, on na hlavě stojí, vyprskává odpovědi. Jééé. Jde ho slyšet? Jo! Bababa-ba-báá. Tuk. Není vládce, není pán. Jen klaun. Grimasy a tiky, jééé, bum, au. Nevertikální, úuuukazateléé. Znásilňující přehnaná hranost. Hahaháá. Juk.
Možná je opravdu takový, možná je to tak... ?