Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Cítím vůni pylu

9. října 2010 v 18:26 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Cítím vůni pylu z obrazu. Vyvíjím se jako homohabilis. Jde to ještě postupně a pomalu... Cítím vůni pylu... Když jsem došla, nebyla tu a teď mi blouzní hlavu a volá z obrazu. Cítím vůni pylu a žlutá je žlutější. Cítím vůni pylu a vím, že není zdejší. Cítím vůni pylu, co poblázní ti hlavu. Cítím vůni v pylu a vidím světlo v dáli.
Už vidím, že plynu, plynu i když prahnu. Plynu i když prahnu... I když nemámí mi hlavu. Cítím vůni pylu. Toho a jenom jeho. Nikdy nepřestal vonět. ...V dáli obrysy byly, světlo bylo, i sny visely v dáli, byly. Už vím, že plynu... I když myslím, že stojím. Cítím vůni pylu, tak už se zastav, vytrhni se ze strádání a uvědom si, že plynu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 šell | 9. října 2010 v 18:57 | Reagovat

Co to jako je??

2 Yanishca | E-mail | Web | 9. října 2010 v 19:04 | Reagovat

[1]: Lidé mají období spánku, období spěchu, období strádání, deptání, stesu. Postrádají vůni pylu. Postrádají světlo v dáli. Pro ně není. Nevidí ho. Musí prostě něco udělat, nebo počkat až najdou smysl. Až začnou plynou. Až život začne plynou, až pro ně pyl začne vonět.
Jenže on nepřestává vonět nikdy. Oni plynou... Není žádná pauza. Život nemá fráze. Plyne a pyl voní. Jen zaostřit na světlo v dáli, plynout a načichnout ten všudypřítomný pyl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama