Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Říjen 2010

Na co?

28. října 2010 v 10:28 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Na co, stejně to nikoho nezajímá? Na co, stejně nejsem dost dobrá? Na co, stejně je tisíce jako jsem já. Na co? Vždyť na tom nezáleží. Na co, stejně dál už to nepoběží. Na co. Na co to všechno bylo? Jen hloupá víra, nicotné nic. Je milion jako jsem já. Tak na co? Nemám ani právo si říkat, že jsem dobrá, tak na co? Co brát vážně, čím žít? Kdyť je to nic. Zásluhy žádné, úspěchy vylhané. Zkonči, proč, na co? Má to smysl? Vždyť jsem to já. Nelžu, myslím, rozvíjím kruh, ať se točí a hledám se. Vidím do budoucnosti a chci tam jít. Chci točit víc a psát dál. Ale na co? Na co? Na co to všechno bylo? Zamnou není nic. Jen nicotky na které zapomou. Na co? Na co si to malá holka přála? Na co, na co si to hrála? Proč? Proč jsem tomu věřila, proč jsem to i cítíla?...
Na co? Na co to všechno bylo? 

Neexistuje nic jiného, něž přítomnost

27. října 2010 v 13:49 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Neexistuje nic jiného, něž přítomnost. Minulost je mrtvá. A budoucnost se ještě nenarodila. 
Život je neustálým střídáním okamžiků přítomnosti.
Ten, kdo chápe přítomnost, budoucnost a minulost jako tři prvky co jsou, nemá pravdu. Ten, kdo si myslí, že přítomnost neexistuje, protože teď vlastně bylo v okamžiku jeho vyřčení, se mílí.
Neexistuje nic jiného, než přítomnost. Je tu a po ní přijde zas. Odejde, aby mohla dojít nová.
Jediné v čem žijeme, je přítomnost. Jen ona existuje. 

Projížďka podzimní alejí

9. října 2010 v 18:56 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Žlutý lístek se stáčí a ukazuje. Poletuje mezi sluncem a stromy. Krásný, žlutý. Točí se a míří přímo k nám. Poletuje. Jedna. Dva. Další a dál.. Jako závoj. Jako lehkost. Průzračný závoj. Mihotavý, poletující pochod do spirálek a krucánků. Stáčí se a točí. Míjí nás a dál.. Další a dál..
Projíždíme podzimní alejí, podzim ještě není, ale to krásné lehounké žluté znamení. Pohrává si. A s ním si pohrává vítr. Padá. Tvoří závoj, ztrácí se. Raz, dva. Další a dál. Míjí nás a je tu jiný. Je jich jen pár. Střídají se, předbíhají. Hrají. A září. Žlutě, žlutavě. Stromy na ně hrdě zhlíží. Prosvícené sluncem, pár paprsků i půjčí. Jedna, dva. Ty co už nejsou, jen v dáli zahlédnu jak pomalu se snáší, padají, dál, dál, dál. ...Kdo tudy asi projede dál?

Cítím vůni pylu

9. října 2010 v 18:26 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Cítím vůni pylu z obrazu. Vyvíjím se jako homohabilis. Jde to ještě postupně a pomalu... Cítím vůni pylu... Když jsem došla, nebyla tu a teď mi blouzní hlavu a volá z obrazu. Cítím vůni pylu a žlutá je žlutější. Cítím vůni pylu a vím, že není zdejší. Cítím vůni pylu, co poblázní ti hlavu. Cítím vůni v pylu a vidím světlo v dáli.
Už vidím, že plynu, plynu i když prahnu. Plynu i když prahnu... I když nemámí mi hlavu. Cítím vůni pylu. Toho a jenom jeho. Nikdy nepřestal vonět. ...V dáli obrysy byly, světlo bylo, i sny visely v dáli, byly. Už vím, že plynu... I když myslím, že stojím. Cítím vůni pylu, tak už se zastav, vytrhni se ze strádání a uvědom si, že plynu.

Jaké to má být?

9. října 2010 v 18:10 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Jaké to má být? Jak to má vonět, jak to mám cítit. Kde má být přesně cit. Kdy žít a pracovat, pro co se snažit. Jaké, jaké to má jen být?

Klep-klap

9. října 2010 v 18:02 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Klep-klap, mixér, štěk, haf... dveře, ticho, klika. Ticho, klika. Klep, klep,...klepyty klep. Tak! Každá ponožka jiná... Jedna černá s šedivým, druhá šedivá s černým. Každá jiná. Jiná a obě stejné. Klep-klap. Krok, krok. Klapyty, klap. Ťuk. Nožky, ponožky,... vy dvě nebožky, tak u sebe, tak spolu! Každá jiná. Jedna na druhé. Opaky sebe. Vrz. Klap. Byly jste tak inkognito, byly jste tak samozřejmě stejné... A teď, jedna na druhé. Jedna bez druhé. Každá bez druhého a se svým opakem. Výsměch. Pcha! Prásk. Klika. Krok. Jedna se vysmívá, druhá vyhlíží. Co bude dál? Kdy se to stalo? Chtěly to tak.. Ech-ech. Prásk, prásk. Na sobě leží, jedna na druhé... Ech!Ech! Co můžu, nic nezmůžu... Oni to ví. Jedna na druhé. Druhá pod první. Vyhlíží a čekají, vědí, co bude dál. Úzkostlivě jsem hlídala, jak sup, ta k té ne, aby se nepomíchaly a nezamíchaly... Ejhle! Smějí se tu dvě! Propletené, opřené o sebe. Hrdé, výsměšné. "Tak neomylná říkáš?" … Klap.