Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Červenec 2010

Pod námi jsou mraky, tak to už jsme tady

27. července 2010 v 11:25 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Co si jen člověk pomyslel, když poprvé pod sebou uviděl nebe? Bělostné nadýchané mráčky. Tak nedostižné, tak vždy vzdálené a zhlížející na něj z hůry?


Pokoj je krásný. Je překrásný a není to ani pokoj, než spíš apartmán. Všude tu voní ještě omítka a někde, když se pozorně díváte, spatříte ještě na dveřích cákance od malíře. Ale je to přece jen Bulharsko a to k tomu prostě patří.
Se sestrou máme vlastní pokoj, skříň, lampičky na čtení, televizi s kupou nedívatelných pořadů a hlavně, a to se nesmí opomenout, velký balkón. Balkón který je s pokojem spojen velkým oknem, jako oknem do okolního světa a skleněnými dveřmi. Balkón s neodmyslitelně bulharským odrbaným, zašlým přímořským zábradlím, dlouhý a protáhlý, zúžený až za roh. A s výhledem na domy bez omítky, s holými cihlemi, na střechy hotelů  a hotýlků a na v dáli vyhlížející hory a moře a spoustu a spoustu "domečků", neobydlených, nedodělaných hotelů, co tvoří panoráma "přímořské vesničky" se spoustou balkónků...

Květina

3. července 2010 v 15:01 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jak poznáš, že se květina napila? Jak poznám, jak ji mám zalít?...Jak se probudí jen ta květina, když všude je ten teplý letní odér? ...To když začne vonět. Když najednou ucítíš tu omamnou vůni... Nadechne se, probudí. Oživý ji doušek. A rozvoní se do toho ustupujícího letního tepla. Oživý se. Rozvoní se a oživý své zvadlé tělo. Zavoní... Ve vzduchu se provoní to pravé léto. To co přichází, až později, ne zrána. Až v podvečer, když všude ve vzduchu je teplo, ale ne vedro. ..To pravé léto. ...Přesně tak se pozná, že jsi jí dal dost vláhy...