Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Skromná, nebo namyšlená, vždycky nemožná

26. června 2010 v 21:15 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Když se smířím... Neschovávám se před sebou, neutíkám a nestydím se, jsem šťastná. Když před sebou můžu promluvit nahlas. Když moje myšlenky se nezastavují v půli cesty, když moje myšlenky nejsou podrobovány analýze... Je to snad špatné? Když si věřím... Věřím, že jsem dobrý člověk. Že jsem úžasná. Věřím v to. Jelikož kdybych v to přestala věřit, přestala by to v tom prťavém okamžiku najednou z ničeho nic být pravda... Rozplynulo by se to do pochybností. Obláčků prachu. A já bych chodila zase od hloučku k hloučku lidí a ptala se jich, jak mám žít. ...svůj vlastní život a jestli smím. Můžu? Jsem dost dobrá pro vás a pro svět? Tam kde by mi řekli, že jsem špatná, jen bych hlesla hlasem: "A jak mám být jako vy?". Tam, kde by čekali na plnou lidskou schránku a dostali jen skroucenou syluletu by na mě prozměnu koukali skrz prsty. Tam bych se necítila dobře... Tam bych měla být sama. Neradili by mi. ...I když předtím jsem potřebovala povolení na to jak žít a jestli vůbec můžu, teď najednou mám být plná a úplná? Jaká vůbec jsem? Jaká? Kde to odkoukám? A můžu být jako ty?...
Člověk má právo na to se mít rád, milovat sebe i svůj život. Člověk, není schránka... Člověk je já. Je to podstata mého vlastního života. Začátek a konec, od kterého se vše odvíjí. Mé oči, můj pohled, můj rozum. ...Nikdy se nebudu dívat jinýma očima, myslet jinou hlavou. Tohle jsem já. Milovat sebe je jako milovat život. Je to úplně to stejné. Milovat svou podstatu. (…Přijmout ji.) Tu s kterou jsme na svět přišli a s kterou z něho také odejdeme. Tou kterou vnímáte, tou kterou žijete.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama