Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Červen 2010

Světluščin prach

28. června 2010 v 13:48 | Yanishca |  Fantazie
Vdechni kouzlo noci a zavři oči. Zataj dech, přeneseme se do světluščiných snů. Zavři oči. Vtáhni život, zataj dech. Vdechni to kouzlo. Ten vílí prach, co je všude kolem nás... Přeneseme se zpět a přenesem se dopředu časem. Budem tam, co jsme teď. A naše duše budou smět letět. Není v tom víno, není v tom pozemský chlast. Je to kouzlo. A je všude kolem nás.
Naše duše budou smět letět, tak zavři oči a dechni ten neviditelný světluščin prach...

Skromná, nebo namyšlená, vždycky nemožná

26. června 2010 v 21:15 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Když se smířím... Neschovávám se před sebou, neutíkám a nestydím se, jsem šťastná. Když před sebou můžu promluvit nahlas. Když moje myšlenky se nezastavují v půli cesty, když moje myšlenky nejsou podrobovány analýze... Je to snad špatné? Když si věřím... Věřím, že jsem dobrý člověk. Že jsem úžasná. Věřím v to. Jelikož kdybych v to přestala věřit, přestala by to v tom prťavém okamžiku najednou z ničeho nic být pravda... Rozplynulo by se to do pochybností. Obláčků prachu. A já bych chodila zase od hloučku k hloučku lidí a ptala se jich, jak mám žít. ...svůj vlastní život a jestli smím. Můžu? Jsem dost dobrá pro vás a pro svět? Tam kde by mi řekli, že jsem špatná, jen bych hlesla hlasem: "A jak mám být jako vy?". Tam, kde by čekali na plnou lidskou schránku a dostali jen skroucenou syluletu by na mě prozměnu koukali skrz prsty. Tam bych se necítila dobře... Tam bych měla být sama. Neradili by mi. ...I když předtím jsem potřebovala povolení na to jak žít a jestli vůbec můžu, teď najednou mám být plná a úplná? Jaká vůbec jsem? Jaká? Kde to odkoukám? A můžu být jako ty?...
Člověk má právo na to se mít rád, milovat sebe i svůj život. Člověk, není schránka... Člověk je já. Je to podstata mého vlastního života. Začátek a konec, od kterého se vše odvíjí. Mé oči, můj pohled, můj rozum. ...Nikdy se nebudu dívat jinýma očima, myslet jinou hlavou. Tohle jsem já. Milovat sebe je jako milovat život. Je to úplně to stejné. Milovat svou podstatu. (…Přijmout ji.) Tu s kterou jsme na svět přišli a s kterou z něho také odejdeme. Tou kterou vnímáte, tou kterou žijete.

Celkem cílevědomé podvědomí

24. června 2010 v 20:47 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Zeptali jste se někdy, jak jsem toho vlastně dosáhl? Raději ne, co? Je to tak v některých případech dokonce možná lepší. Já se neptala... Neobviňujte mě z toho, že bych bádala v nebezpečných vodách, já si tuhle otázku nepoložila. Znám vnitřní nevyřčené pravidlo, neptej se a užívej do sytosti. Proč si lámat hlavu, když se to podařilo? ...Není důvod. A nikdy ani nebude. Je to totiž fajn, tečka.
..Četla jsem si tu moji práci, proslov, co vybrala učitelka stále dokola a dokola. Dokola a dokola, abych si ji geniálně naučila a alespoň trochu s menšími riziky ji přednesla v ten den dé. Četla jsem a četla jsem. Poslouchala, přednášela nahlas a najednou mi to došlo.
...Všichni byli proti mě. Všem se líbila ta druhá práce. Ta druhá o tom, co jsme všechny ty roky dělali a o nás. Ale ona ji nevybrala... Ne. Vybrala moji. Proč?... Líbila se ji. Byla osobitá... 
Celé dlouhé věty nemluvím o našich společných letech, ale proto, že jsem psala za poklusu stačila jsem jen udělat pouhé poděkování, bezprecedentní poklonu s noblesou a ozdobila ji květy. Oplývání se nad devíti lety s učiteli. Udělala jsem to schválně? ... Bylo mi jedno, jestli to přednesu, jestli to bude nějaké, či nějaké jiné. Jen jsem to chtěla mít a projít a dosáhnout skvělého výsledku. Chtěla jsem to udělat. Vždycky první musíte vidět cíl. Udělat to. Musela jsem to v hlouby duše vědět... Bylo mi jedno jaké to bude. Věděla jsem, že to stačí, slabý základ, struktura. Holá, prostá, hodná možná spíše jednoho celého odstavce. Rozvedla jsem ji k dokonalosti, udělala z ní začátek, prostředek i konec. Celý ten odstavec, co se tam píše aby rozbrečel učitele jsem vyždímala až do poslední kapičky. Až do posledního zbytku a dala tam z něj vše. Věděla jsem, že je to dobré. Věděla jsem, že to uspěje. Že projdu.
Ale ona to nevybrala proto, že by to bylo dobré. Vlastně ne... Vůbec ne proto. Páni... jsem pěkná mrška!... Vlastně jsem si to na ni ušila na míru. Přesně takhle, takhle a tak, a chytla se. Jednoduché... Ona o tom nevěděla. Já si toho nevšimla. Neviditelné a přímo na očích. ... Cílevědomé podvědomí. Nezajímá ho, co si myslím, nebo co si myslí ta učitelka. Prostě to splní. Ví jak. Musí být nejlepší... A nezajímá ho ani to, co s tím já.

Hučí

6. června 2010 v 15:01 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Počítač hučí a každé zmáčknutí klávesnice jen prohlubuje ten zvuk. Jako by ho zarýval hlouběji do lepky, hlouběji do uší…. Všude tam, kde se skladuje. Kde už je ho teď plno, kde se už teď mísí se samotnými myšlenkami. Dominantní zvuk. Tlumený a bez emocí, ale dominantní a velící tempu v místnosti. "Huuuuu" táhle a nesrozumitelné. "Huuu" staré a přesto zrádné. Hučí. Čím hlouběji se ponořím do své mysli, tím víc o něm vím. Nikdy nepřestává. Čím víc se ho snažím nevnímat, tím sem jej plnější. Hlučí myšlenky, hlučí ptáky venku. Velí.
"Huuuu", ten proklatý nízký zvuk, který není ani zvukem. Který jakoby ani nebyl.
Jako by už dočista splynul s okolím a náladou. Jako by tu byl doma. Jako by tu měl být. Jako by to bylo jen to místo. Jen jeho ráz. Jen pocit. 
Pomalu mě mráčí a tahá do mdlob a přesto, jako by tu ani nebyl. V mé hlavě je ho tuna, ale stále se do ní chce dostat. "Hůůů". Nesrozumitelné, strojové, sirové, bezvýznamné… Hučení všude a v hlavě.

Slunečnice

1. června 2010 v 18:55 | Yanishca |  Fantazie
Semínka slunečnice nesou poselství v malých nicotných zrnkách, čekají na prach a hlínu, aby se mohli znovu zrodit ze země a spatřit slunce. Vysloužit si krásu života a klíčit ve vlastních vniterných uličkách vlhké hlíny. Zde jsou sami sebou, před tím než spatří svět, čisté, i přes to, že jím společnost dělá hlína, všude kolem jejich těla. Vlhkost je znamením života, tma zase očekávání, snění, ničícota a plnost. Slunečnice čeká na sebe samou, až ji pustí dál, až rozboří krustu zeminy a zlomí obavy, proklouzne lechce i z námohou. Až její květy zabarví se do žluta a zvedne se sama jako věčnost a jistota k nebi. Jako věčnost, jako by tu byla od nepaměti. Moudrá slunečnice.