Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Květen 2010

Období: projekt

23. května 2010 v 11:31 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Je teplo, i když je už trochu chladno a je šero, jde cítit, že je teplo. Jsem natěšená, jsem plná energie, obav a očekávání. Nedokážu usnout, i když bych už měla jít spát. Jsem ve svém pokoji a měla bych jít už spát, ale nemůžu, ještě jednou si pustím tu skladbu a zkusím si to. Ještě jednou před spaním. A pak už se zaklubu do duchny a čekám. Celá natěšená a celá v očekávání, co mi přinese příští den.
Cítím to jako by to bylo dnes. Mé první vystoupení, druhé, třetí. Kdepak, ne vystoupení, ale projekt. Veliký projekt v kterém jsem mohla být jeho součástí. Malou, ale za to důležitou součástí. Součástí, mezi desítkami jinými součástkami. Přesto důležitou. Všechno šlo vidět, všechno muselo být dokonalé. Přesné, energické, poutavé. 
...Nejpozurohodnější období roku. V době, kdy se všichni ještě učili ve škole, všichni mí spolužáci seděli svorně v lavicích, já měla tři vystoupení denně. Tři dny, tři vystoupení. V kuse, jako cirkusák. Dvě přes den, jedno večer. A před každým se mi chtělo na záchod a měla jsem příšernou trému. Před každým. I před tím posledním. Před každým, jsme se oblékali, česali, trénovali, malovali. Jelikož všechno muselo být dokonalé a přece, to bylo jen vystoupení. Vždy jsme zažívala znovu a znovu uličky a to čekání, již věrně známé poslední tóny skladby před námi, a potom všechny ty světla a barvy. Nešlo to nebrat vážně. Nešlo se na to vykašlat. Byl to projekt. Bylo to něco, na co jsme se připravovali celý rok. 
A za malou chvíli, za velmi krátký čas, to tu bude zase. To nejpozurohodnější období. Kdy jde celý svět jinak. Kdy ani na chvíli neuvažujete o tom, že by jste už netancovali. To období, při které klidně vyběhnete z budovy, kde se převlékáte, bez bot na horký prohřátý letně žhaví beton a ani Vietnamci vás pomalu nechtějí pustit do obchodu, aby jste si mohli koupit nové boty. A potom, když si je konečně koupíte, musíte se vyhýbat kaměním, protože mají příliš měkké podrážky. To období, kdy máte úžasný pocit, že osa Země se konečně otáčí kolem vás. To období, kdy přijíždíte před vystoupením a vidíte tolik lidí, tolik dobrých tanečníků, i obyčejných lidí, že vám dochází, jak až veliké a mocné je to, čeho jste sami součástí. A že jste toho součástí! Na moment, na ty dny, jako byste nikam víc nepatřili, než právě sem...

Nejúžasnější vzpomínka

11. května 2010 v 15:45 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jaká je má nejúžasnější vzpomínka? Je to ta nejpodivuhodnější? Nejvelkolepější? Nejadrenalinovější? Ne. Prostě ne... Ta nejúžasnější vzpomínka není vůbec tak velká a úžasná. Na první pohled je úplně obyčejná, trochu hloupoučká a jediné, co je na ní zvláštní je, že je prostě úžasná. Ta chvíle. Ta činnost. Ale hlavně ten pocit. Pocit, že svět je teď úplně jiné místo, než když mě ho stíní slzy. Úplně jiný. Úplně pro mě. Ten nejkrásnější okamžik může být nicotný. Ale hluboko v sobě víme, že jenom ten nicotný okamžik nám dává naději a touhu dál žít. Protože život není jen krásné místo, ale i krásný stav mysli. Život si neděláme krásný zvnějšku, ale zevnitř, odhodláním, nadšením pro tuhle chvíli, pro tenhle okamžik. Jen mi si umíme říct tohle je jedinečné. Dokud to nevyslovíme je to jen všední, prosté a nanejvýš trochu hloupoučké…

Jak se pozná bohém od burana?

6. května 2010 v 20:51 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Svěžest vlaje uličkou a bohém sedí na malém balkónku vyčnívající do oné uličky, jako místo největší potěchy na okolní teplý večer. Pojídá svou vidličkou mocarelu nakrájenou na kousíčky s květákem, ze své malé, žluté, veselé krabičky. Z balkónu naproti vlaje bílí šátek. Ulice je vydlážděna kočičími hlavami a všechno připomíná bohémskou prosluněnou Paříš vlahého letního večera.
Bohém sedí na židli, jeho pohled vyčnívá na všechno a na nic a mluví. Mluví a mluví, jako by mluvil sám se sebou a zároveň pro velké publikum. Mluví a mluví, jako kdyby právě našel všechny smysly a významy života. Mluví a jeho myšlenky se linou z jeho ústy a vrací se, aby se znovu mohli rozvíjet. Jak jen předtím mohl tolik slov nepoužít, jak to, že před tím o tomto takto nikdy neuvažoval? Najednou se mu zdá, jako kdyby objevil svět. Z jeho neutajených slov, co se probouzí v nitru jeho samém a jen co se objeví přejí si být vyřčena, ho na chvíli něco vytrhne. Frajerským zjevem pohybujícím se v tlupě vyslovená věta: "Ten kokt šel místo do těláku do fitka!" Frajerský úšklebek pro malé publikum a jde se dál. Bohém podívá se směrem na autora. Usměje se, jako paní učitelka ve školce na své děti, s láskou a splnou hlavou snů a přectav, napíchne si kousek sýru z krabičky a jeho ústa pronesou: "Myslím, že přesně kvůli těmto hochům půjdu studovat filozofii..." a zakousne sýr.
Krásný vlahý večer v bohémské prosluněné uličce.