Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Duben 2010

Prázdná nádoba

14. dubna 2010 v 18:34 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Nestrannost se dá lehce zaměnit s nesmělostí, prázdností, nebo syndromem méněcenného džbánu. A naopak. Být nestranný, neobtěžovaný a nezatěžovaný... Lahoda prázdné nádoby. Do ní se může hučet co chce, pořád je prázdná. Pořád si připadá prázdná, neplná, nenahlcená. Názory se od jejího dna odrážejí, jako slunce od hladiny a ozívá se jen potlačený zvuk ozvěny. Nezaujaté drmolící prázdné krasavice ozvěny. Nádoba je doopravdy neobtěžovaná vlastními názory. ...Volná, až povolená od vnímání sebe sama. Ale rozhodně, rozhodně není svá. Ať už kdo chce řekne cokoliv, ozve se nanejvíš ozvěna. Oni naslouchají, víc neumí, ale neslyší. Ani vlastně neví co chtějí slyšet. Cokoliv, co slyší je totiž nijak nenaplňuje, nic jí nedává... Zůstávají pořád prázdné. Prázdné nádoby.

Duhy

12. dubna 2010 v 16:44 | Yanishca |  Naťukané na displeji mobilu
Moře duhy nad potoky. Západ usmívá se na ni. Východu se protivý. To je kýč nad bludami, to je kýč, to je kýč!
A co ty a tvoje duhy, taky se ti protivý? Kdo před duhou utíká? -chýtrý, nebo protivný?

Tanec

11. dubna 2010 v 20:41 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Tanči jako nikdo. Jako nikdo, jelikož přesně to jsi. Tím si byl a nezmění tu prudké nutkání to změnit... Tanči jako nikdo. A nech světla ať splynou s podlahou pod kterou stojíš. Tanči jako nikdo, jako se zavřenými oči. Tanči jako nikdo. S úctou a respektem před vším větší, než jsem já. Tanči jako nikdo se závojem, zahalen. Jsem tu? Ne, nejsem to já... Tanči, tak ať lidé kolem připadají si že vidí jen tančit stín. Tanči se závojem. Neprašti nikoho. Moc se nehýbej. Buď jen stín.

Fráze

4. dubna 2010 v 13:10 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Lidé rádi slýchají fráze. Pak jim připadá, že onomu více rozumějí. Ano, ano, tohle vím jak myslíš, tohle znám, tohle už jsem někde slyšel.
Prázdné fráze, které už ani nemají žádný smysl. Když je použijete, jen někomu připomenete, že ji zná. Toď vše.
Jak trpím, když onu, či tamtu frázi chci použít, jelikož můj smyl těchto slov, je přesně tím, čím se dá jedině vysvětlit náhlá neosvícená myšlenka. Ale nejde to. Přečtu to po druhé a už nevidím význam. Fráze působí jako guma. Smaže myšlenku a nechá jen otazník. Jen odkaz na to, že tohle znám. Ale nic nevysvětlý. Nic. Nic neřekne.
A i přesto ji lidé milují. Tak dobře jí rozumí. Tak hojně ji používají. Vždyť, nač používat myšlenky, fráze jsou tu vždy.

Mám právo chtít i mít a hlavně žít

4. dubna 2010 v 11:51 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jediné co máme, je život. Náš život. Máme neomezenou možnost, jak ho prožít. To co teď děláme, to co plánujeme. To všechno je náš život. Život je hra osudu, odvahy, ale netvoří se touto cestou, celý život se tvoří v naší mysli. Věci na povrchu jsou jen výsledky, podřizující se skutečnosti, která probíhá uvnitř. Mysl je tou nejdražší věcí žití. Nejdůležitější. Jelikož rozhoduje o našem životě. Nezapomeňme, že život je od slova žít! A pokud je nám naše žití v mysli ukradené... Je prostě ukradené. Nijaké. Ubíhající, jako voda, co snad nikdy neuběhne. Pomalu a líně. A hlavně beze smyslu a bez nás. Ale náš život, jsme my. Je to náš účel žít, být, milovat, prožívat, chtít, mít, radovat se, přát si, děkovat. Nejsme závislí na jiných lidech a na okolnostech. ...Jen sami na sobě. Ne na tom jak jsme krásní, vysocí, malý, hezčí, či nehezcí, ale na tom, jak velikou máme mysl. Jak pružnou, velkou a nekonečnou. A chcete vědět tajemství? Takovou ji totiž mají všichni! Takže i vy. Jen někteří o ní ví. Jak mocná, velká, nekonečná mysl je. Mysl totiž nestárne, neničí se, jen je a je naším vlastním plátnem. Plánem na které můžeme malovat a žít.