Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Tenký led

13. února 2010 v 13:04 | Yanishca |  Fantazie
Hlavu si lámu s tím, jestli to sem dávat... Byla to přece jen povídka do autorského klubu.
Ale na druhou stranu se mi nezdá, že by si ji tam stejně moc lidí všimlo. A tady jí bude líp. Tady mezi svými...



Odněkud přišel. Tam odkud přišel, o něm nejspíš ani nevěděli a tak se nedivili, že odešel. Stejně jako se tady nedivili, že přišel. Zdálo se, jako by snad ani nikdy nepotkal člověka. Byl nedotknutý kulturou, lidskostí, čímkoliv tomu podobnému. Nebylo mu to líto. Nemůžete přece truchlit po něčem o čem ani nevíte… On nevěděl o těchto věcech, lidé zase o něm. Status quo. Takhle to mělo zůstat… přesně takhle to bylo správné, takhle to mělo být!
Když došel k tomu rybníku, usmál se. Usmál se v sobě. Neměl nikoho kdo by viděl, že se usmál. A tak ani nemělo smysl napínat svaly. Usmál se. Sedl si a usmíval se. Rybník byla jedna velká zamrzlá louže. Zdálo se, jako by se tu objevila předevčírem, když hodně pršelo a včera zamrzla. Usmíval se. Byla mu zima, ale to s tím nesouviselo. Může se dál usmívat, tohle je něco jiného. Kdyby voda mohla myslet a měla možnost nezamrznout, určitě by to takhle nenechala. Ale ona je jen louže, hluboká louže, co v sobě má život a na povrchu tvrdou krustu. Zima, mráz. Začaly se mu dostávat plíživě blíž a blíž. Štiplavě, prudce, cíleně, neústupně. Najednou si uvědomil, že necítí prsty. Jakoby si je někdo vypůjčil. A jelikož půjčování neznal, bylo to spíš, jako by je měl teď někdo jiný. Prostě někdo jiný. Úplně někdo jiný. To se mu nelíbilo, ale pořád se usmíval. To s tím totiž nesouviselo.
"Mileno! Tohle nemyslíš vážně, viď?" Obrátila se na copatou Milenu. Zaváhala na okamžik, jestli se ptá správně. To podle toho jejího pohrdavého výrazu. Ale hned potom zvážněla, nabrala všechnu svoji čest. Vždyť nebylo nutné dělat ze sebe pitomce, ona není ta špatná. Je přece jen matka.
"Mami, tohle myslím vážně!" spustila skoro plačtivě Milena. Rozrazila dveře a vykročila pravou nohou do mrazu. Brusle měla svázané k sobě velkou mašlí a srdce jí tlouklo rychle, stejně tak rychle, jak jí padaly slzy. Musela pryč. A věděla přesně kam. Neutíkala. Pospíchala, ale tlukot a pláč ji značně zpomaloval. Všude bylo bílo, bylo to těžké, každá noha, každý krok, … ten otravný sníh. Míjela lidi. Lidi co šli spolu. Nebylo skoro možné se jim vyhýbat. Bylo to těžké. A všude ten sníh… Aby už tam byla. Už aby tam byla…
On zatím seděl tam. U rybníka. Naklonil hlavu a začal vzpomínat na svoje ruce. Ani malá mimika se neodrazila v jeho tváři. Jen trochu nahnul hlavu. Pořád se usmíval. Chudák voda, uvězněná, pod krustou tlustého ledu. Co všechno jen dělal, když měl ještě ruce. A v tom, v té otázce, přesně v té chvíli, se objevily ruce. Zaradoval se. Spatřil je. Ne svoje. Nové. Za zasněženými stromy. Jako poselství, jako vzpomínka. Jako vzpomínka na jeho ruce. Ruce, přidržovaly se stromu a táhly za sebou tělo, co neustále klopýtalo. Něco držely. Ještě více uvolnil mimiku, soustředil se teď jen na ty ruce. Na ty nové. Ony ho neviděly. Možná si ho jen nechtěly všímat…
To co držely byly šňůrky a ty šňůrky držely boty a ty boty se bránily. Ano. A nebo ne. A nebo se nebránily. Možná byly jen nemotorné. Pořád do něčeho narážely. Ani na chvíli se nepřestaly kývat. Usmál se, ale nevěděl, jestli je to dobře. Po chvíli se objevily i nohy, dupaly. Byly to úplně jiné nohy, než měl on, třásly se a zakopávaly. Dodupaly se až k rybníku. Nevšimly si ho.
On, on tam seděl, ony šly. Přešly ho a sedly si vedle rybníka. Byl zvyklý, že ho nikdo nevidí, usmíval se. Usedly, jako by si s ním chtěli povídat, s rybníkem, s tou zamrzlou louží. Ladně svlékly bílou botu a ruce jim začaly uvazovat tkaničky na nových, jiných, ostrých botách. Nechtěly si povídat... Kdyby voda mohla myslet a kdyby mohla rozhodnout, tohle by nedovolila. Ale teď měla štít, byl jím led. Bránil jí tohle tak nenechat. Tohle by sobě, na sobě, jako výsměch… to by nedovolila! Kdyby voda mohla, tak by to tak nenechala. Překlopil hlavu na druhou stranu, změnil úsměv ve škleb a pozoroval, jak jedna noha jde za druhou… A najednou…Usmál se. Voda to nedovolila. Jaké to bylo, když měl ještě ruce?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama