Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Listopad 2009

Návrat poustevníka

13. listopadu 2009 v 9:35 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Přežila jsem období sucha. Období bez dešťů bloudivých myšlenek. Období mrazivých faktů, ležérornosti, bezcitnosti a chladnosti s nadřazenou tváří, která byla jen nepohyblivá maska. Přešla jsem údolí dešťů a nevychutnala jsem si vlhkost co přinášely kapky, neznala jsem soucit pro teplí déšť a vzala si deštník, jen jsem šla a snažila se nevnímat. Šlo to. Potřebovala jsem být nejlepší. Potřebovala jsem ze sebe dostat nejlepší já, bezcitné a kruté, odhodlané já. Nesměla jsem se otáčet, rozptylovat. Kapky nebyli mým přítelem. Mým přítelem jsem byla jen já, jen já, kterou jsem se nenávila víc než ostatní, za to co dělám. Zášť znamenal pokrok vpřed. Krok k mojí suché poušti, bez dešťů, k zapšklému vítěství. Do deníku jsem si zapsala osudoví fakt: "Cítím-li provinění z mého chování, kvůli obličejům přihlížejících, kvůli mé bezcitné odhodlanosti být nejlepší, je to jen jejich zášť, závist a ukazatel na můj úspěch a na to, že mám pokrašovat dál." A tak jsem šla dál. Být taková, je lepší než být úplně roztržitá a jiná. Tady to máte pod kontrolou. Tady jste pánem. A to je právě to. To ono, čím jste víc a co vlastně v skrytu duše chcete. A vítěství, být nejlepší v nejakém testu, či jiné lidské hlouposti, je jen vedlejší plod, prostě prostý fakt. Který nenese potěšení. Možná mě mrzí, že nejsem taková. Možná by mě to zpíše mrzelo, kdybych nevěděla... že ta bezdeště je pořád součástí já. Kdybych nevěděla, že je ve mě, tlumená a oslabená. Pořád jsem taková, ale jen malinko, malinko, malinko, malilinko taková. (Musím si jen dát pozor ať tu krutou holku s jedničkama a bez přátel úplně nestratím, nezabiju, nezapomenu. Nemusím se přece spokojovat být průmerná, to už vím. Díky ní.)