Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Tak to má být

9. září 2009 v 18:20 | Yanishca |  Pocit slunečnic
To co byli dříve strasti, jsou už "skoro" radosti. Ale to co radost mi dávalo a každým dnem mě vedlo a pomáhalo... Vytratilo se. Vítr foukl. Prý už si to nezasloužím. "Teď se snaž sám." Bez pomocné ruky, bez poslední radosti a s falešným úsměvem, úplně, úplně sám. Mám co má. A o to co nemám snažit už se nebudu. Nemám hlad. A cit jíst. Chce se mi jen spát. Celý život prospat, radostně a nic neřešit. Nechat všechno, všechno hlavně duše slunečnic. Duše slunečnic své slunce hledat. Píše jen ten, co je bez přátel, píše ten co je sám. A já i když jsem přesně taková už nikdy nebudu svá. Skomírám. Kroutím se a usínám. Život plyne, lidé křičí a já na sebe vybírám šaty a maluji si tvář. Dělám si masku. Neukazuji sebe, už nikdy sebe, jen nepřemožitelnou překrásnou tvář. Jsem svá, i když jsem sobě tolik vzdálená. Jsem šťastná a ta druhá ve mě pomalu umírá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shosholka | 12. září 2009 v 13:30 | Reagovat

Krásně depresivní. Myslím, že smysl jsem pochopila až moc dobře, takové pocity mám často. A ted´ o nich i čtu.  Ale ze spisovatelského hlediska - DOKONALÉ.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama