Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Září 2009

Činy

19. září 2009 v 10:42 | Yanishca |  Fantazie
"Největší pýchou lidí, jsou jejich činny. Jsou to věci které už dokázali, které už dělali. Věci kterými se můžou pochlubit, ale také věci za které můžou být nenáviděni. A přesně tady vzniká ta zásadní otázka: Raději vyčkávat s rozhodnutím a činy, nebo činit a později možná litovat?"
"A co doporučujete vy, profesore?"
"Dělat rozhodnutí a také důležité a velké činy, ale před tím vším si tohle uvědomit. Většina lidí není připravena na zodpovědnost. A tohle nese v sobě velkou zodpovědnost."
"Ale to snad jen velké činy, ne?"
"Kdepak… Nejsou velké a malé činy. I když některé naše činy jsou každodenní samozřejmostí, také mohou spustit lavinu událostí, možná i hněvu, ale také třeba i úspěchu a vaší pýchy na vaše dobré rozhodnutí."
"Takže, dalo by se říct, že každé rozhodnutí a počiny v našem životě jsou důležité? A i ty nejmenší?"
"Přesně tak…"




"…dneska jsme se bavili o činech a rozhodnutích."
"Aha. A jako, o jakých činech? Nějakých slavných osobností a politiku, broučku?"
"Eee, ne. Spíš o tom jak jsou důležité naše činy."
"Vaše činy? Jaké vaše činy? Jako jak je důležité vaše rozhodnutí, jestli půjdete do školy, pro lidstvo??!"
"Nesměj se! Bylo to náhodou zajímavé… I obyčejný člověk přece může být hrdý na to, co v životě udělal."
"Ale broučku, obyčejný člověk má obyčejné cíle a také obyčejné činy. To velkým lidem patří velké činy, víš?"
"To přece není žádná pravda, to nemůže být pravda, to jako myslíš že budu žít jako miliony jiných, jako miliony jiných si budu něco přát, jako miliony jiných vystuduji školu a umřu jako miliony jiných, s životem totožným těm milionům jiných?…"
"Všichni nemůžou být hrdinové!"
"A já můžu, mami?!"
"Ale broučku…!"

Chtěla jse, tolik jsem chtěla něco dokázat a být jiná, než říkali

12. září 2009 v 20:25 | Yanishca
Dusí mě to. Dusí mě to, jako ještě nic předtím. Ale ty ještě máš šanci. Tobě ji lidé totiž dávají, mě ne. Od první chvíle, kdy mě viděli, věděli. Věděla jsem to, ale nechtěla jsem... Nechtěla jsem být taková. Ztracený případ, co už nemá nemám co ztratit, nemá žádnou šanci. Mlčeli. Mlčeli a mlčky pozorovali jak se plahočím, plahočím a snažím. Dřela jsem krev, pila jsem slzy a snažila se, chtěla jsem být jiná.Tak jiná, jiná, přesně taková jaká jsem chtěla být. Věřila jsem, doufala... Chtěla jsem. Pozorovali to mlčky a pak vynesli ortel, měli ho připravený už od začátku. Tak na co to všechno bylo? Kdybych se jen nesnažila, drala jsem se a toužila, toužila jsem. Proč? Chtěla, tolik jsem chtěla být jiná a utéct. Tak daleko utéct. Utéct před tím co všichni věděli, že mě čeká. Já tak strašně chtěla být jiná. Nebudu. Osud byl zpečetěn a nikdo se mě nezeptal jestli to tak chci mít. Čekali, čekali jako supy, čekali a dívali se jak se plahočím, čekali, nezničili mě hned, nechali mě pomalu umírat. Ale ty, ty máš ještě šanci. Ty jsi to chytřejší dítě. Ty jsi ta holka, co se nikdy ani nemusela snažit. Ty, ty budeš moje poselství, využij tu hrůzu, které se říká osud a neotáčej se za mrtvolami ohlodanými od supů, jako jsem já. Protože, ty ještě máš naději, ale já ne. Já ji totiž ani nikdy neměla.

Strom

12. září 2009 v 20:05 | Yanishca |  Naťukané na displeji mobilu
Co strom pocítí, když mu po taji ulomíš suchou větev, bolest, nebo úlevu? Co cítí, co chce, co může? Nic. Vůbec nic. Jen mlčet, stát, nebránit se a potichu s bolestí a bezmocí pozorovat, jak mu lidé lámou větve. Nesvede nic, jen stát. Stát po staletí a nechat se lámat, rozrývat, škrábat... "Je to jen strom, tak co?" Nebrečí, neumí. Potichu trpí a nikdo, vůbec nikdo se to nedozví.Všem je to totiž jedno. Vždyť na něm nesejde. "Je to přece strom!" ...Když umírá, smůla z něho teče, jako krev teče z rány člověka. Krvácí, ale je to jen strom. Umřeli jeden, naroste druhý, stejný osud, stejné prokletí.

V místnosti

12. září 2009 v 19:56 | Yanishca |  Naťukané na displeji mobilu
V místnosti je to horší, stokrát a víc. Bolí to, bolí to tak že necítím už skoro vůbec nic. Jen prázdno, jsem plná toho prázdna. Je toho ničeho ve mě tolik, že si připadám, jako kdyby mě to mělo kažnou chvíli roztrhnout. Na kusy, na dobro, radši utíkám. V místnosti je to o tolik horší.

Žít

12. září 2009 v 19:52 | Yanishca |  Naťukané na displeji mobilu
Nemůžu, nesmím, nejsem vítána ve světě jiných lidí. Umřít na protest, ať se lidé diví? Vzdát se tohoto světa? Světa, co pro mě není? Možná, možná to je řešení. Ale nechat je vyhrát, odklidit jim dobrovolně s cesty někoho, kdo je jiný? To nicky. Už jen kvůli tomu, je zapotřebí žít a nenechat je vyhrát.

Nesnáším tě

9. září 2009 v 20:58 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Nesnáším tě, nesnáším tě tak jak jen člověk může nesnášet člověka. Vždyť co jsi to za bytost, co jsi to za stvoření, když mi chceš udělat radost něčím, něčím, takovým... Jak můžeš dělat frašku s mých citů. Jak můžeš dělat vtipy na téma utrpení, když o něm nic ani nevíš. Nevíš a nechceš vědět. A myslíš si, myslíš, že budu ráda. Že když parodii uděláš z mého života, ukážeš mi že žiju pro nic a všechno je vlastně jen k smíchu, myslíš že tě budu mít ráda? Jasně! Věříš v to a si v om přesvěčen. A já tě nesnáším, nesnáším tě, protože se při tom všem tváříš jako můj přítel.

Nemilosrdný den

9. září 2009 v 20:01 | Yanishca |  Fantazie
Do vlasů ti zaplétám lílije. Do uší ti foukám víry slov, vyřčených na dobrou noc. Pavlo... Ty víš, že když voní fialky, nebo zpívá kos, já nic nevnímám a jen se těším na příští noc! Ve tmě, potají, jako zloději ranního vánku připlížíme se k nebi, jako černí pasažéři nastoupíme do vlaku s nápisem ráj. A k ránu se ve zrůdy změní hlasy lidí a slov. Kéž by neskončil ten sen a krásné lilie nespatřili den. Potichounku, potají odplížíme se ven, ven ze zemně peřin a křehkých mladých těl. Už je totiž den.

Tak to má být

9. září 2009 v 18:20 | Yanishca |  Pocit slunečnic
To co byli dříve strasti, jsou už "skoro" radosti. Ale to co radost mi dávalo a každým dnem mě vedlo a pomáhalo... Vytratilo se. Vítr foukl. Prý už si to nezasloužím. "Teď se snaž sám." Bez pomocné ruky, bez poslední radosti a s falešným úsměvem, úplně, úplně sám. Mám co má. A o to co nemám snažit už se nebudu. Nemám hlad. A cit jíst. Chce se mi jen spát. Celý život prospat, radostně a nic neřešit. Nechat všechno, všechno hlavně duše slunečnic. Duše slunečnic své slunce hledat. Píše jen ten, co je bez přátel, píše ten co je sám. A já i když jsem přesně taková už nikdy nebudu svá. Skomírám. Kroutím se a usínám. Život plyne, lidé křičí a já na sebe vybírám šaty a maluji si tvář. Dělám si masku. Neukazuji sebe, už nikdy sebe, jen nepřemožitelnou překrásnou tvář. Jsem svá, i když jsem sobě tolik vzdálená. Jsem šťastná a ta druhá ve mě pomalu umírá.

Mihotají, mihotají, mihotají

5. září 2009 v 10:11 | Yanishca |  Fantazie
Mihotají se listy ve vánku, mihotají, mihotají, mihotají se… Na zem padá zatím spoušť korálků. A oni se jen mihotají, mihotají, mihotají se… Teď já sbírám částečky od korálků a listy se ještě mihotají, mihotají se. Mihotají, mihotají se listy ve vánku a jejich mihotaní změní jen větrozpěv. Mihotají se listy ve vánku, ty na tom nic nezměníš, ani korálky nevezmeš zpět. Mihotají se listy ve vánku, tak jako včera, pořád, i teď. Mihotají se listy ve vánku, zaslouží si mihotaví vzdech?! Mihotají se listy ve vánku a nevšímají si těch, těch co šňůru perel, korálku rozsypali ve čtverci zdech...

Co za to doopravdy stojí?

5. září 2009 v 9:48 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Život je dlouhá cesta. A za tuto dlouhou cestu by každý člověk měl zvládnout alespoň jednu věc. Tou věcí je najít sám sebe. Zdá se to jako banalita, ale je to ta nejdůležitější a nejužitečnější věc, od které se odvíjí vše... Avšak jen málo lidí za svoji cestu najde opravdu sám sebe a někteří se přece najdou, ale až příliš pozdě. Proč? Ptám se proč! Co je na tom tak těžkého? Nic. Nic, nežít v dnešním světě, nic těžkého na tom není. Dnešní svět má jiné pravidla a jiné hodnoty. Člověk nestojí o poznání sebe samého, možná leda mniši. Lidé spíše život zabíjí v krátkodobém štěstí. Štěstí prudkém, způsobené něčím povrchním, štěstí co vyprchá stejně rychle, jak rychle přišlo, možná i rychleji. Stejně jak hektický je svět, stejně tak hektické je štěstí, pokud vůbec nějaké je, pokud se mu vůbec dá ještě říkat štěstí. Poznání samo sebe nepřináší facku radostí a nadšení a tak proč? Přece jsou na zemi důležitější věci. Jenže nejsou pořád. Až jednou přijdete o to míhavé světýlko štěstí, to nic neříkající světýlko z reflektorů co nic nezaplní, ale přesvědčí vás jasností, že od toho tu je. Co potom budete mít? Nic. Jen touhu po větší, lepším, novějším, něco abyste vyplnili tu prázdnotu a na chvíli lhali si, že máte to ono, to čemu se v dnešní době říká štěstí.