Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Srpen 2009

Měsíc v rybníce se topí

30. srpna 2009 v 18:04 | Yanishca |  Fantazie
Vylov měsíc z rybníka! Vylov ho, vylov! Vždyť se nebožátko zalyká. Ty snad citu kousek nemáš v sobě… Pro měsíc skoč malá, skoč jen pro něj. Hned! Než utopí se a ryby okusí jej. Skoč do rybníka maličká, měsíc se topí. Jen kvůli tobě dech skoro už nepopadá a v rybníce se topí. Skoč. Skoč pro něj, vylov ho, ať se měsíc neutopí. Kdo by svítil ti na cestu, kdo ty sobče? Potop se až na dno do rybníka a vylov to noční slunce!

Vodo

30. srpna 2009 v 17:55 | Yanishca |  Fantazie
Vodo, vodičko, proč tak žbluňkáš, řekni mi. Co radost tvou nese ti. Kapka? Kapkou co vláhu dává vodě?
Kapkou co touží po svobodě a skončí kdesi v moři, sama mezi všemi kapkami se souží? Kapka, kapka ti radost přináší a jistotu jako ďolík na tváři vyráží, co smutek rozráží? To kapka ti dává naději, to kapka ti dává tvou moc? Dnes, včera i v pondělí, tě dělá, dělala a bude dělat velikou.

Ruka ruku myje (čtvrtý dí)

26. srpna 2009 v 17:53 | Yanishca |  Fantazie
Jak název napovídáná, nebylo by naškodu si neprve přečíst to, tamto, i honto, aby jste vůbec věděli o co tu jde. (Ale mohu vás předem uklidnit, díly nejsou nijak zvlášť dlouhé.)


Nový školní rok

25. srpna 2009 v 21:56 | Yanishca |  Fantazie
Temperky těší se až budou malovat. Sešity na stole nedočkavě vyčkávají a zatím je těší jen myšlenka ze všech těch krásných věcí, co do nich tužka bude psát. Pouzdro zeje prázdnoto, otevřené vstříc všem novým neznámým, nepoznaným. Jací asi budou? Budou dobří, budou milí? Budou rádi že jsou v takovém pouzdře? Budou celek? Nebo snad každý úplně jiný? Každý z jiného kousku země, každý z jiným příběhem? Vyčkává. Snad obavy nepřijdou a potíže? Nadšení a těšení je jistotou, je tichou zvěstí, všechno bude fajn. Vyčkává na příchozí. Přijdou. Ví to. Neví jací a neví kdy, ale ví že jednou už nebude sama. Už se na tu chvíli těší. A taky připravuje. O ano, všichni se těší. Těší se tak, že by se nedočkavosti mohli i třást, teda kdyby mohli, ale ještě ne. Ještě nenadešel jejich čas. Temperky, sešity, pouzdro. V koutě, na stole, na skříni. Čekají až do nich ruka vdechne život. Čekají na mávnutí hůlky, která stejně jako hudebním nástrojům, jim dá povel: můžeš začít hrát, od teď žij, můžeš se už smát. A zatím se jen těší. Vše je před nimi. Nový školní rok, nové poznání, nový začátek. Začátek. To slovo znamená jistotu a přesně na tu oni se tolik těší.

Stín

22. srpna 2009 v 19:39 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Stín ponurých myšlenek mě obklopuje a schovává se za záminkou zvanou soustras. "JEN MĚ VYSLYŠ!" Křičí, píská, ječí a pazvukami ničí melodii krásného dne. Kývnu. Soucit přemůže ostatní možnosti, jako je například užívat si jen tak bezstarostně tohoto dnešního dne. Kouknu na stín, mé oči nabydou smutku, to jen aby ponuré myšlenky viděli, že s nimi soucítím. Začínám je chápat. Naslouchám... Každé slovo vyřčené myšlenkou proletí mi hlavou a zabone se mi v hlavě, jako ostrý nůž.
Zatím co mou hlavu myšlenky černem plní, den se pomalu mění a nepřipomíná mi žádný krásný sen. Snad jen noční můru co pomalu zezadu plýží se tmou. Zlá, podlá, nečekaná. Stín pomalu sílý a v nitru své černoty se tajně kroutí slastí. Raduje se, je šťastný. Splnila jsem svůj slib, co jsem stínu dala kývnutím. Vyslyšela, ach já nebohá vyslyšela jsem jej...

Světlušky mě ochrání, jen když tam bude on

21. srpna 2009 v 9:49 | Yanishca |  Fantazie
navazování na příběh ON

Jedno malé přání

21. srpna 2009 v 9:11 | Yanishca |  Fantazie
U autobusové zastávky rozvířil se prach. Poselství něčeho nového pomyslel si pán. Zadíval se na oblohu a začal si pomalu, polehoučku oznamovat slunci, světu, že by si něco přál. A pak stál. Stál tam ten pán, stál a byl sám. Jeho přání rozplývalo se jako mrak. Dojel autobus, ne žádný vlak. Pán smutně šláp. Najednou se ozval hlas. Hlas? Hlas, nebo křik, vem to ďas! Pán se otočil. A to by svět nevěřil, kolik v tu chvíli uviděl krás. Zrůžověl a najednou se zastavil celého světa čas. Stál tam pán, na schodku s nohu svou a paní s nohou k němu vykročenou. Ona křičela s plných sil, ať koukají ještě zastavit. Pak zas rozběhl se čas a místo toto ztratilo svůj ráz. Paní zjemněl hlas, růžová teď byla jako pán, co přáním si krásnou dámu k autobusu zavolal. Teď vidí že i pouhý hlas, pána, paní, však to vem ďas, poví slunci o tom že už je na lásku čas. Slunce, země, plní přání, vyslyší hlas a pošlou krásnou paní.

Zrůdička v koutě

20. srpna 2009 v 10:26 | Yanishca |  Pocit slunečnic

Jsi míň. Jsi nic. Čekej. Čekej na další kopanec! Nebraň se, uděláš si to ještě horší. Lež! Přikrč se a dělej, že tady nejsi. Jak dlouho? Možná i celý život. Život za život. Ha! O tom jen sni. Pomsta. Ha. Na to nemáš! Jsi nic. Jsi míň jak ostatní, jsi horší. Jsi nic. Nic. Všichni trpí tím že žiješ. Žij a umři. A mezi tím ni. Nic. Nic nedělej a nikdo ti nic neudělá. V koutě se schovej a počkej. Počkej na konec a modli se ať mezi začátkem a koncem je málo ran. Málo jizev, málo stehů. Pak to totiž bude ještě horší! Konec bude vlastně vysvobození... Jizva tě udělá větší zrůdou, ještě o něco horší. Horší než jsi teď. Horší než teď, když si nic. Nic. Jde to vůbec? Může to být ještě horší? Ano, jde. Bude to horší. Vždycky to může být horší. Schovej se v koutě a seď. Nedělej nic! Nech lidi, ať tě zlinšují, zasloužíš si to. Jsi hloupá, hnusná zrůda a tak to má být! Tak seď. Čekej na ránu. Nic nedělej, seď. Jestli se budeš bránit osudu, přemýšlet... Bum! Další rána. To tě naučí. Naučí vyčkávat. Ve strachu. Nepřemýšlet. Bát se. To je nejlepší. Radši prožij začátek a konec a mezi tím NIC. Bude to lepší. Radím ti dobře, poslechni! Nic nedělej. Stoč se do klubíčka a modli se za konec, za smrt, bude to lepší... Všichni budou rádi, až tvé ohavné tělo jednou už zdechne. Jsi jen malá hnusná zrůda. Jsi nic. Nic co by si zasloužilo žít. Nic.

ON

18. srpna 2009 v 11:03 | Yanishca |  Fantazie
Potůčky krve, do kterých dopadal čerstvý sníh, stékaly po jeho svalnatém těle a dopadali na zasněženou zem. Hloubyli si otvory v lehounké vrstvě sněhu a zbavovali sníh běloby. V jeho očích byla touha a taky moc. Moc, kterou měl a touha, díky které mohl svou moc využít. Teď byl pán. Měl moc a mohl vše. Hlasitě oddechoval, skoro jako zvíře. Jeho hrudník se napínal a potůčky krve nepřestávali téct. Jeho pohled byl jasný, rázný, s kapkou výsměchu a tónem oznamujícím, já tu mám moc. Oddechoval. Byl vyčerpaný z boje, ale cítil se skvěle. Víc než fajn. Říkali to jeho oči. Jeho tělo už ale říkalo něco jiného. Byl slabý a vyčerpaný. Byl zraněný. Ale stál tu jako král. Jako kdyby dokázal vše. Já jsem věděla, že už ne. Už ne. S hlubokými výdechy se jeho tělo zatahovalo v křeč. Byla mu zima. Nepřiznal by to. Byl hrdý a měl moc. Ale byl jak zvíře. Zvíře vyčerpané a zmrzlé na kost. Podala bych mu plášť, ale on by se jen rozběsnil. Vím to.
Tak jsem tam stála. Zebali mě nohy zimou. Ale nedokázala jsem se odtrhnout od těch jeho očí. Byl sice slabý, ale zdál se že je silný až-až. Byl to přece on, kdo zabil toho vlka. Byl jako zvíře. Kdo vlastně byl, kdo je ON?

Spřepy

18. srpna 2009 v 10:35 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Střípky mládí se třpytí jako rozbité zrtcátko, co už neslepíš. Nespravíš ho. Nechceš. Zůstane tu. Jako vzpomínka. Ne jako to zrtcátko. Ale jako ty střepy. Už to budou jen střepy. Tak pravdivé jako lživé. Jako fotka na které se sobě nepodobáš a za deset let se na ni podíváš aby sis vzpomněl jaký si byl. Lže ti. Ale jen tím že neříká úplně pravdu, celou, nerozbitou. Ukazuje jen kousky, jen ty střepy.