Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Tak povídej...

28. července 2009 v 1:40 | Yanishca |  Můj milý "bločku"

-Tak, co diskotéka?
-Jo super, byl tam jeden bezvadnej kluk.
-No, nepovídej.
-Bezvadnej kluk kterýmu jsem zdrhla.
-Zdrhla ... a proč?
-No to bylo tak...

Vlastně jsem nechtěla ani být moc vyzývavá, i když, možná, že i trochu jo. Ale hlavně je to můj styl tance. Provokativní ženský, rytmický, horkokrevný, jižanský. Nechci říct že jsem čekala, že si mě někdo všimne, nebo že jsem v to doufala. To je přesně kouzlo nechtěného, nečekaného.
Já tancovala s blondýnkou co není blondýnka a on na přeplněném parketě tancoval o kus dál se svojí skupinkou, smečkou, kámošema, říkej si tomu jak chceš, já bych to nazvala bratrství bílého trička. Podíval se na mě. Já jsem se na něho podívala a usmála. Mám v sobě něco, co pozná co je člověk zač, jen podle toho jak se podívá. Miluji tenhle pohled, něco mezi zamilovaným, okouzleným, smělým,... Takový měl on. Párkrát jsem se na něj ještě podívala. Nešlo se na ten jeho pohled nedívat. Neodpovídat. Ale tancovala jsem dál. Někdy jsem zavadila o jeho pohled, ale to mě nijak neovlivnilo, tančila jsem pořád stejně se svojí vysokou blondýnkou co není blondýnka. Zvláštní, lidé tam většinou byli spíš ve skupinkách s jedním, dvěma velkými egy, představující stars a nebo rovnocenné pipky, představující holky tancující s velkými příručními zavazadly vzdáleně připomínající kabelky. A pak jsme tu byli my. My dvě. Dvě velké ega. Dvě velké osobnosti. Bez stars a bez toho aby jsme se nějak ovlivňovali, otravovali, nebo nedej bůh napodobovali.
On se pomalu přibližoval. Nenápadně se skupinkou. Nebo možná i bez ní. Až se dostal a protančil až k nám. Nejprve tancoval blízko nás a potom se přiblížil do našeho kruhy, který jsme tvořili do teď jen my dvě, přechodně s blonďatým blondýnčiným bráchou. Nevěděla jsem jestli je to normální. Věděla jsem že tam je. A věděla jsem, proč tam je. Neculila jsem se celou dobu na něj! No tak... Co si o mě myslíš. Já jsem totiž poslední člověk, co za diskotékou vždy a všude vidí jen tanec. Ani ne kluky, ani ne sex, ani ne chlast, ani ne sras, ani cokoliv jiného, jen tanec. Nebyla jsem tedy se svými očkama pod jeho mocí, polo jsem ho ignorovala a přitom se dívala na blondýnku. Ale věděla jsem, až moc dobře o jeho existenci a chtěla jsem se předvést. ...
Zda jsem v sobě měla tolik kuráže, nebo jsem si připadala tak sexy nevím. Muzika dokáže, obzvlášť ta na diskotékách člověku zatemnit mozek a pozměnit myšlení. Jestli je to špatné, o tom se můžeme jen soudit a dohadovat... Nicméně osud mi přál, nebyla to ledajaká diskotéka, bylo to jižanské a dávali prvky latiny. Bylo to jasné znamení i požehnání. Přesně to jsem potřebovala abych to mohla pořádně rozjet s bokama a hrudníkem a pořádně se ukázat, jak jsem dobrá. Na rychlejší latinu jsem se začla nezvikle rychle vrtět, tak že by se za to nemusela stydět ani břišní tanečnice, tedy začínající, on, který do této chvíle na kluka velmi obstojně tančil, nějak ztratil rytmus a pohyb a cit a jen zíral. Tomu jsem se jen vně pousmála. Čučela jsem na blondýnku, byla jsem tam přece jen s ní. Když muzika uhasínala a DJ líně pouštěl další ukňouranější hit, udělala jsem si přestávku. Snad první na parketu. Nejspíš to bylo kvůli tomu mému sólu s bokami a vrškem. Věřte, nevěřte, ale takový pohyby, celkem vyčerpají.
Takže jsem stála, a dávala si pauzu, zatímco řvala muzika. Otočená na blondýnku, ne na neznámého tanečníka, za muziky s čím dál rychlejším tempem. Něho jsem vůbec neměla v zorném poly, ani jsem nevěděla, zdali tam ještě vůbec je. Byl. Přišel ke mě zezadu. Využil mé pauzy a obejmul mě kolem bříška a přitáhl se ke mě. V tu chvíli jsem byla celkem dost v šoku. Začal mě hladit po břichu a objímat, pak se mě zeptal jak se jmenuji. Seběhlo se to tak rychle, že nejspíš až teď se z toho šoku vzpamatoval blonďák-bratr a vystartoval na pomoc, se slovy na svoji sestru: "Mám mu jednu vrazit??!". Blondýnka co nebyla blondýnka nevěděla, ale já jsem nevypadala že se nějak moc bráním a tak ho odbyla se slovy, že to je v pohodě. A tak tam stály, blonďák-bratr a blondýnka a civěli na nás.
Mě zatím začal být ten neznámí tanečník velmi příjemný. Až příliš. Byl nesmělí, ale jistý, milý, ale rázný. Byl mi tak blízký a vůbec ne nepřejemný. A přitom byl neznámí! Naprosto neznámí. Objímal mě a hladil, jako kdyby mě znal, ptal se na jméno a bez ptaní sdělil svoje. Byl naprosto přirozený a uvedl mě do takového klidu, že se mě to zdálo tak normální, jak to jen normální může být. Usmívala jsem se a nechala se hladit a objímat. Neskušený, dokonce i trochu bystřější divák by se dokonce mohl domnívat, že patříme k sobě.
Chápala jsem že chce "tančit dohromady", utvrdili mě v tom i jeho pohyby. Bylo mi to celkem příjemné. Ale něco mi říkalo, že by to mohlo být ještě lepší. Nechala jsem se svírat v jeho náručí, opřela jsem se o něj a uvolnila, on přiložil obličej k mému líci jakoby letmo mě políbil a nadešla "velká hra pánví", velmi smyslná hra pánví. Věděli jsme jaký pohyb zrovna uděláme, on mne trochu vedl, ale nijak mě nenutil a my, v tu chvíli, byli jako jedno tělo. Hýbali jsme se jako jedno tělo, souzněli jsme jako jedna bytost. Cítila jsem se s ním příjemně v takové zvláštní intimní blízkosti v které celý svět pomine a my dva si v tu chvíli naprosto porozumíme. Jen my dva. Nic víc, nic míň. To, že se ukájíme vzájemně na diskotéce nám nevadilo. A proč? Však jsme se cítili ve společné blízkosti tak krásně, že celý svět rázem pominul. Co na to oči lidí kolem nás?? Co by. Ať se jen dívají, jestli chtějí.
-No a proč si teda utekla?
-Tobě to nedochází? I když je to intimita největší blízkosti, a porozumění duší i těl, nebyl by nikdo kdo by můj čin neodsoudil. Ne v mém věku. Ne za těchto podmínek. Ne, když nás za půl hodiny měla vyzvednout matka blonďáků. Ne dnes. Jeho tělo říkalo jasně co chce. Mé taky. Oba jsme věděli co chceme a co uděláme a jak to bude pokračovat. Oba jsme věděli, že jinak to už v této chvíli, když si o to tělo říká, jinak pokračovat nemůže. Jenže já nemohla. Chtěla a nemohla. Nebylo by to správné, víš? A tak jsem se otočila, pořád mě držel kolem pasu a já v jeho očích poznala, že není zlý. Že jsem to nejspíš způsobila já. Tak zamilovaně se díval a svíral mě v náručí. Díval se na mě a já mu řekla že musím jít, že musím jít na záchod. On ruce povolil, smutně se podíval na mě a zeptal se: "A vrátíš se?". Věděl že ne. A já to věděla taky. Usmála jsem se na něj a řekla něco jednoznačně souhlasného. No a pak? Pak už jsem jen uháněla pryč, pryč, než bych udělala nějakou hloupost, tak radši pryč. Jelikož hlouposti se dělat nemají.
-Aha
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rose | Web | 29. července 2009 v 22:02 | Reagovat

Ja nevím, jestli je to příběh, který se stal pokud jo..udělala si dobře a pokud ne, tak máš výbornou predstavivost a umíšk krásně psát... :)

2 Matias | 3. února 2010 v 16:41 | Reagovat

Tohle se mi líbilo. =) Moc hezký...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama