Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Červen 2009

Je libo lentylek pod kobercem a žabí stehýnka?

29. června 2009 v 21:51 | Yanichca |  Pocit slunečnic
Mé články si už ze zvyku nikdo nečte. Nejsem tomu ráda, to bych lhala. Ale budu ráda, když i tenhle článek upadne v zapomění.

Odevzdám se tobě

21. června 2009 v 18:29 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Dám ti moje tělo bez vinny a budu doufat, že na duši mi nezůstanou modřiny.

Pocity..

21. června 2009 v 18:29 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Duše z bubliny, srdce z marcipánu, hlásek nevinný a slzy na kahánku.

Srdce v plameni

21. června 2009 v 18:28 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Moje srdce po tobě plane, jako požár pro tebe vzplane, ty ho každoročně jen hasíš, ani nevíš co tím pasíš. Proč já probůh pyromana radši, než tebe nemám ráda?
Avšak, mé srdce je jen pro hasiče, co hasí a nikdy nepřijde blíže.
Hasí mými slanými slzy, hasí jimi teď, stejně jako kdysi.

Byla jednou jedna dáma

21. června 2009 v 12:36 | Yanishca |  Fantazie
omlouvám se všem za použité výrazy
Byla jednou jedna dáma, co se měla tuze ráda. Pod čepí vlas ten zlatý a v její hlavě? Písek, paní! Schovávala ho pod zástěrkou, že pískoviště skloubí s kabelkou. Co se však nestalo? … Pár lidí se na ni vysralo. Teď vlásek zlatý má a nikdo se na ní už nedívá. A co z toho plyne pro vás paní? Pískoviště je jen na sraní.

Hej, ty!

21. června 2009 v 12:04 | Yanisha |  Pocit slunečnic
Jak tě napadlo, bez studu a hany, vloudit se mi do mé hlavy?

Dobrou noc (a sladké sny)

20. června 2009 v 21:31 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Když ti smůla nedá spát, je nejvyšší čas usnout.

Touha je zázrak??

20. června 2009 v 21:24 | Yanisha |  Můj milý "bločku"
Láska je zázrak (alespoň u mě), ale touha? (Děsný, začíná to být na jedno brdo, měla bych se věnovat filozofickým otázkám a ne takovým hovadinám, .. ale když já jsem taková romantička /řekla holčička a sklopila oči, chlapeče vybuch v zápětí smíchy/ ...) A o co de? O to že bych si měla dát lásku na inzerát. Hledá se láska. Ne kluk. Ne holka (to už vůůbec), ale láska. Prahobyčejná, lidiubíjející láska. Ta co prý hory přenáší. Já jsem vlastně neustále zamilovaná. Ale lásku znám snad jen z vyprávění. Byla holka a byl kluk,... a byli dva... Ách.. A potom byla ještě jedna, v druhé koutě stála a na ty dva se dívala. To jsem byla já. Ano, byla. Byla a už nebudu. Nechci. Už to víc nesnesu. Řeknu ano prvnímu klukovi co se mi od této chvíle postaví do cesty! Ano...
Tímhle (doufám) končí kapitolu hledání lásky. Jen kvůli jedinému člověku jsem začala pociťovat touhu po lásce a po tulení, jenže ten člověk..škoda povídat... Nikdy nebude moct být můj, nemůžu ho mít a to mě ubíjí!

Tři on a jeden idol

20. června 2009 v 15:00 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Nějak často tu diskotuju o mém milostném životu, který vlastně ani díky mému ne a nazdar neexistuje, ale kdo ví, jednou přece musím říct i ano,... nebo ne?

Blázni a alchymisti

20. června 2009 v 14:27 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Tak schválně, kolik lidí ze sta neustále drží v náručí nějakou pěknou (či méně pěknou) knížku a čte? A kolik lidí ze sta drží v ruce klávesnici, tužku, nebo propisku a píše?? Odpověď? O mnoho víc lidí.