Člověk je jako stojek poháněný iluzí.

Než se naděješ je popsaná stránka, avšak dech by stačil ještě na deset.

Ta tečka v dáli nás žene, narodili jsme se, jako vítězové osudu a zrození, ale za cenou pro vítěze běžíme celý život.

Kdyby jsme ji dostali, byli bychom doopravdy šťastní? Nebo nás těší jen se za tím hnát? Vidět vizi, nechat kolem sebe svištět vítr, nechat pro to bušit srdce.

Princip žití je určitá otupělost, nikoliv zvyk, ten se váže spíše k přežívání. Pokud chceme být ale doopravdy úspěšní, nebo alespoň prostě celkem úspěšní, měli by jsme si zavírat okna vedoucí na rušnou cestu a otevřít okno do dvora, na zahradu.

Ano, to okno na rušnou cestu je důležité. Vyhlížet ale můžeme i se zavřeným oknem a záclonkou zatáhlou. Říká se tomu nadhled. Jakmile se tímto dostaneme dovnitř, nejsme už v okně a není tu žádný tlak z hlavní silnice. Dvůr je sice méně důležitý, ale přece jen pro nás mnohem víc příjemný. I silnice může být příjemná... Ale pouze v případě, že na ni vyhlížíte přes květovanou bílou záclonku a v ruce držíte něco jako zmrzlinu, nebo šálek dobré kávy a chystáte se na zahradu.

Utíkala pískem a nechtěla se zastavit dokud nedojde svého cíle. Běžela. Blonďaté vlasy jí vály, vánek ovíval a konejšil tělo. Kde je jenom to místo kam chtěla doběhnout?

Neví. Avšak, není to jedno? Není to krásné? Není to smutné a chladné? Je. Obojí. Bez výjmky. Věděla, že žije. Ty věci se totiž vážou. Běžela. Běžela a vlasy jí vlály, vítr jí objímal a ona neviděla přes přivřené sklené oči. Bolelo to. Ale krásně.

Jsou dny jako každé jiné a jsou dny kdy se všechno zlomí. Prostě, proč by to mělo/muselo být takto? Tak co. Prostě to udělám.

Jsou dny jako každé jiné a jsou dny kdy se něco změní.

Jsou dny jako každé jiné a jsou i ty krásné, překrásné dny.

Člověk žije a pokud se obává budoucnosti nežije svoji přítomnost. Žije minulostí. Ano, i když ona je už mrtvá.

Až vám dojde, že tady už není co vysávat otočíte se a půjdete. Proč ne?!

Každý den, každou sekundu, KAŽDOU NOVOU ZKUŠENOST.

I kdyby jsme skákali do neznáma. Přece se o sebe umíte postarat. Takže si sbalíte baťůžek a sebevědomě vyšlápnete - Hooo-p! - v před...

Kolik námahy jen naši rodiče a naše společnost vynaloží pro vštípení pravidel a strachu. Kdyby jen věděli, že jednoho dne stejně všechno půlde v niveč. Pryč. A budeme volní. ...No ještě že to neví, možná by se ještě víc snažili.

Na co musíme? Na co plánovat. Na co se chovat běžně? Měli bychom se chovat pěkně k postižený - přeloženo, ať už má s nohou něco jakékoliv hovado do toho jeho zadku se dostanem. Za druhé: Mělibychom mít přátelé, i když jsou to jen známí, skoro známí, i kdyby jsme měli mít kolem sebe jidi které nenávidíme. Do konce i kdyby to mělo být hovadu z bodu a).

Tak to ne.

Zbohem!

Zbohem a stoprocentně ne na schledanou. Život je moc krátký aby jsme žili prostě tak.

Přemýšlet, co si o nás lidé myslí a měli by jsme dělat? Spěchat i když nás nic nečeká? Hnát se a nemít nic? Muset něco dělat? Bát se za to?

Výchova je velmi zásadní. Nic neprospěje člověku jako to, když se jí zbaví.

Je zvláštní, že místo od místa, člověk od člověka je pohled na to, co je to oné ono dokonalé jiný. Úplně jiný. Nebo alespoň někde více elastický. A nebo hledící jiným směrem. - A to je problém. Pokud intelektuál vyhlíží dejmetomu zprava a vy ho překvapíte příchodem ze zadu nazve to neodůvodněným nesmyslem. Ale pokud totéž uděláte na nezávislém festivalu, kde nikdo nic nerozebírá a neptá se na hluboké významy a pohnutky a nechává se fascinovat možnostmi vyjádření, přímo ho to nadchne.

Ano, ano, dá se zde také mluvit o tom, že záleží také na vás, ne jenom z jaké strany příjdete, ale i jak.

Ale nejde se přece jen lépe na člověka bez předsudků, než na zatvrdlýka?...

Kdo umí a kdo neumí. Ti a ti druzí. To je mi teda soutěžní hloupost.