Blog víc o duši, než o slunečnici.       

Stýská se mi

9. května 2016 v 11:15 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Nedokážu žít bez tebe, aniž bych na tebe nemyslela. Není to výraz zoufalství z toho, že můj život je prázdný a přes můj obličej se začíná táhnout rýha času. To všechno je tak neskutečně podřadné, prosté a předem dané, že to vůbec nemá ani sebemenší význam. Nestýská se mi po tobě, protože si byla jediný člověk, který mě dokázal poslouchat tak dlouho, dokud mě nepochopil. I když za to ti budu do konce života neskonale vděčná.
Důvod, proč se mi po tobě tak neskutečně moc stýská, je, že si byla jediný člověk, kterého jsem kdy v životě dokázala milovat. A kterého nejspíš kdy milovat budu.

Sama se stydím, jak to tvrzení zní přehnaně. Jenže je to pravda. Pravda se prostě říká nejhůř, zní podivně proti všemu tomu, co jsme zvyklý denně vyslovit.
Jen vědomí toho, že si, mi totiž dávalo sílu a chuť do života. Milovala jsem na tobě úplně všechno, protože všechno na tobě bylo úplně jiné proti všem ostatním lidem. Když si na tebe vzpomenu, nevybaví se mi prsatá hubená blonďatá holka, oblečená v úzkých tmavých riflích a v šedém roláku, která spořádaně sedí, a přemýšlí, jak ošuká Košu. Vybaví se mi velké kroky, velké gesta, a neskutečný ztřeštěný ale i citlivý a možná i trochu naivní pohled na svět, obklopená kterým, jsem se cítila jedině dobře, v bezpečí a šťastná. Bože jak mě se po tobě stýská. Svět byl správně. I jakékoliv "tragédie", nářky a rozjímání měly punc toho, že jsou správně. Že tak přesně mají být. Pamatuješ, jak si došla do čajovky s pitím na kolo, aby ti ho nikdo neukrad, sedli jsme si na to místo, kterým se prochází ven, a mluvili jsme spolu tak strašně nahlas, jako kdy sme nebyli v čajovně? Jasně že ne, tohle je věc, co si uchovávám v paměti nejspíš jenom já. Nešlo jen o hulváctví, šlo o způsob bytí, který převyšoval naprosto všechno a měl obrovský záběr. Strašně bych si všechny tyhle momenty, zakořeněné hluboko v mé hlavě chtěla znovu prožít, než umřu. Ne, že bych si chtěla přehrát jen tebe. Chci si například přehrát i to, jak jsem byla malá, a v bílých zbrusu nových gatích od mamky zdolávala velikánský kopec z hlíny na nějakém ohraničeném smetišti za polem, s vědomím, že dostanu výprask. Chci si vybavit momenty s taťkou, když jsem byla malá, a on kolem mě skákal, protože viděl mladou mysl a chtěl ji tolik dát, byl tím tolik nadšený, že jsem hltala všechno jeho vyprávění. Ale vedle toho všeho, chtěla bych si vzpomenout i na tebe. I když si v tento moment je to nejbolestivější, na co bych jen mohla pomyslet, jelikož po tobě cítím v srdci takové neskutečné prázdno, jak po ničem jiném "co už bylo" ne. Jestli tohle není láska, láska neexistuje. S konečnou platností není. A celý svět je prach sprostá iluze štěstí a smutku, které jsou nízké jako ty nejnižší choutky. Stýská se mi, a vím, že se mi nikdy stýskat nepřestane. Ale přitom vím, že je to pryč.
 

Achjo

13. listopadu 2014 v 20:44 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Kdo jsem? Kdo vlastně jsem. Každá nová a další úvaha na tohle téma se zdá být jakoby první. A přece, skoro vždycky přijdu k tomu stejnému. Dojde mi většinou, že to, co jsme, nebo alespoň, co jsem já, je jednoduše to, jak se snažím vypadat jako já. Nejsem to i jsem to zaráz. Vždycky je tu nějaká zvolená cesta, image, osobitost. Ale hodně, hodně to všechno vychází z venku. Jak by jen člověk mohl být, jaký doopravdy je. A existuje vůbec takový stav? Někdy se mi dokonce zdá, že ano. Je to klam? Nebo letmí pohled na pravdu, která po chvíli zmizí? Kdo ví.
Prostě jsem. Jenže cítím, že pokaždé jinak.
I když se snažím "prezentovat" sebe a být tudíž sebou, jen mě to oddaluje od věcí, kterými bych měla být.
Jak tohle může dávat smysl?
S těží.
Vždyť neexistuje bod, nebo něco, co by se dalo nazvat jako "já", tak proč se tam snažíš dostat?
Kéž bych dokázala odpověď na svoje otázky. Nebo znát alespoň jejich přesné znění. To by mi celkem napovědělo a pomohlo.
Ale chci to?
Jedna z možných vodítek-odpovědí by mohla být tahle:
Člověk je tvor společenský, je podmíněný prostředím. Je, jaký musí být.
...Ovšem - to prostředí si lze zvolit! Můžeš být mezi gothiky, emaři, komixáky, hip-hopery, hipstery, těma, co jí zdravě, přitom se malují, prohlíží facebook a se svojí třpytivou kabelkou si příjdou deset pater nad ostatníma. Ale co s těma, co nejsou dav, ať už jakkoliv rozsáhlý?
Nejspíš se mají přizpůsobit. Možná se jednoduše nenašli. Vždyť můžeš být čímkoli...
A co ničím? Už mě ubíjí, jak někam dojdu a první věc, na kterou se mi člověk zeptá mě vykreslí jako to, co jsem.
Co studuješ? - Aha, takže ty si.... Jo jasně.
Proč - musíme si tak stále servírovat svět. ...Ano, je pravda, i já hodně zjednodušuju. Člověk je holt bytost, co si věci musí označkovávat, pojmenovávat. Ale žít s tímto vědomím, podvědomě vytvářet takovou škatulku, v které chceme, aby nás lidi viděli. A to je strašné.

Nebo možná je jen strašné to, že i v blbých dvaceti jsem mimo jak blbá puberťačka a při tom mám tak odtažitý nadhled a odstup, jak kdyby mě už nic nedokázalo oblbnout.
Je dobrý tenhle pohled na svět? Koho zajímá pravda? každý se chce mít dobře.

Nemůžeš jít tam, kde už to není

15. září 2014 v 22:17 | Yanishca |  Můj milý "bločku"
Ten den se jí příliš nevedlo.
Stalo se pár věcí, lépe nemluvit.
Odcházela a vracela se. Ty cesty byly jako túry. Nekonečné, bolestné a velice zbytečné.
Tu se stalo to, tu ono. A pomalu další a další věci se navalovali. Nakonec se z toho stala hotová lavina. Všechny do jednoho si mohla vyčítat jen sama. O to to bylo horší.
Ale šla dál a vracela se. A i kdyby nechtěla, dělat se to musí.

Když tak šla, vzpomínala. Kde? Kde je šťastná? Kam se po té túře zchovat? Kam jít? Nedokázala si vybrat místo, na kterém by chtěla být. Vybavovala si jen pocity.

- Když přestavovala pokoj, který nebyl její, a odcházející odpoledne ji pohladilo přes otevřené okno sluncem, co tlumeně zazářilo mezi dopadajícím prachem a ve vzduchu bylo jaro a den a život a ona.
…. Vybavila si, když byla plná smutku, který jí byl nejvíc blízký, a proti kterému byla už skoro otupělá. Šla po mostě, padali jí samodržící punčochy pod černými šaty a najednou uviděla, jak proti ní jde, nese kartónovou krabici a ta udělala "mňau".
Nevybavovala si ani dětský tábor, který mohla, protože tam prožila pár krásných chvil. Ani strom, co tam stál. Vybavila si ten pocit vyčerpání, když došly po celodenním chození přes lesy, kopce a pěšiny, lehly si pod onen strom a svět byl krásný. Nemohly zpustit oči z listí, kterým prosvítalo slunce a obloha. Nemohli zpustit oči z té krásy, z té chvíle. Bylo v nich tolik života, tolik radosti. A pak chodily a rozhazovaly arašídy a šíleně se smály. Smály se, musely, nešlo tu utlumit.
Takové věci si vybavovala. Znovu a znovu a nebyla si jista, co pro to dělat.
Vždyť všechno už to bylo.
Kam se chceš upínat?
Nemůžeš jít tam, kde už to není.


Ta myšlenka ji vytrhla ze snění. "Nemůžeš jít tam, kde už to není."
....Když to vyslovíš, celkem to mrazí.
 


Ztracená

15. září 2014 v 21:35 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Cítím se ztracená. Ztrácím se v městech, ztrácím se v systémech, ztrácím se ve společnosti, ztrácím se sama v sobě. To poslední mě mrzí nejvíc.

Nemám ani nejmenší tušení, co chci. Nevím, jestli to vůbec něco je. Nemám představu o životě, necítím se o nic víc dospělá než před několika lety. Někdy mi dokonce přijde, že už jsem někdy byla dospělejší.

Možná se vracím? Obcházím si blok v mylném přesvědčení, že někam směřuji? Možná. Zdá se mi to čím dál víc.

Ale přece! Jsem doopravdy tak špatná? Nezdálo se mi úplně vždycky, že bych byla taková. Občas to dokonce vypadá "že ve mně něco přece jen tkví".
Ale to je nejspíš jen samolibý odlesk hlouposti. (A nebo taky ne!)


Kam chci vůbec jít?
Není to ten hlavní důvod, proč se vždycky ztratím?
Možná z části.
Vždyť, jak mám někam dojít, když ani ve skutečnosti nechci tam dojít. Nevím, co chci.
Ale snažím se dělat, co musím, jak se má nebo jak se v tu chvíli dělá.

Jen občas, občas jsem to já.
Ale já už ani vlastně nevím kdy.
(Jsem v sobě trochu ztracená.)

Pravda

1. května 2014 v 19:38 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Pravda je bezelstná a proto se v dnešním světě musí ukrývat.
Někteří starci, blázni, děti, opilci, nebo lidé pod účinky jiných drog, to jsou ti, kterých by jste se měli ptát na pravdu, ti ji totiž jediní znají.
Avšak, kdo jim rozumí? Vymysleli jsme si berličky, pomocí kterých se poptáváme, vyjednáváme,... ale co z toho? Tento způsob jazyku, myšlení, dorozumívání, je tak vzdálen mysli dítě, starce nebo opilce...
To nejméně patrné je povětšinou nejvíce významné. Jenže pokud to lidé kdy spatří, pokusí se to vytrhat jako plevel. Lidé raději pěstují tabák, co mohou prodávat, než polní květiny, k terým mohou přivonět.

ano, nebudu to dělat

1. května 2014 v 19:16 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jsem vyčerpaná snahou přesvědčovat samu sebe dělat věci, které musím a opomíjet věci, které by mi sebraly čas, energii, peníze a možná i něco víc. Nebo právě vůbec nic.
Mým problémem v životě není, že nevím, co je správné, ale to, že to odmítám volit a to už jenom z toho důvodu, že se to ode mě čeká a vyžaduje.

Jak volím cestu

1. května 2014 v 18:42 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Jsou chvíle, kdy cítím, že všechny možné cesty jsou až děsivě totožné. Jsou to všechno jen hluboká ledová propadliště. Všechny do jedné. Otázkou při výběru tedy zůstává jen "jak dlouho budu letět". Toď vše. Na více je zbytečné se ptát.
Někdy, většinou, se snažím odhadnou a vybrat možnost, která mi poskytne co nejdelší čas pádu a nestálý, ale celkem příjemný klamný pocit bezpečí, tak jak to ostatně dělá snad každý, nebo alespoň ti, co se odhodlaně odstrkují jak pádlem či klackem od nuzné zemi plné trosek, která je děsí, naleštěnými boty a hadříky za pár tisíc.
Ale jindy sebou chci prostě jen plácnou. Na tu poctivou mateřskou zem, na to takzvané dno, hrubé to slovo, i když každý ví, že to přece může jít vždycky ještě o něco níž.
A někdy, někdy, v poslední době především, bych při tom ocenila i trochu té ryzí čisté bolesti. Však víte, té, kterou si někteří čistí duši, aby ji mohli dál léčit.
Jelikož taková věc, jako je srdce přesycené studenými dojmy není nic dobrého.

Srůstat dál

6. dubna 2014 v 20:28 | Yanishca |  Pocit slunečnic
V některých chvílích člověk mlčí tak zarytě, mohutně a dlouho, až ztratí dar řeči úplně. Rty mu srostou vjedno a nevyřčené slova se propadnou hluboko do něj. Do niterné nicoty. O nic víc či míň než o všechno přitom ovšem nepřijde. A co na tom taky v tomhle světě záleží? Zde. Kde je ideál vymalován jasnou barvou bez příměsi a bez kazů, tak sterilní, že jeho správnost nelze vyvrátit. Zde nejsou zapotřebí už žádné další zbytečné slova, váhání a pochyby. Tak jen nech vše pokojně padnout a vyčkej. Za nějaký čas uslyšíš zapadnout dokonce i příklopku, a pak, pak bude třeba i líp... Jen ty rty nech klidně srůstat dál.

... a projdou jí

27. prosince 2012 v 3:39 | Yanishca |  Pocit slunečnic
Někdy se naše představa míjí s realitou natolik, až začneme realitu začleňovat do vlastních představ.
V tom bodě se vzdálenosti zkracují. A štěstí a krutá otupělá melancholie ze zítřku se slévají. Ano, vše je jedno. Ale kdo by se v tom natolik brodil, aby to poznal?
Nic není se tak špatné, jak se na první pohled zdá. Pokud u druhého pohledu přivyknou oči šeru či tmě, a začnou racionálně příjmat to, co v ní vidí, s odstupem poznají, s úsměvem pochopí, že cesta je až cynicky krátká a prostá. A projdou jí.

Bílo

16. května 2012 v 18:00 | Yanishca |  Fantazie
Bílo. Oslepující víc nebo míň než absolutní tma? Nekonečné obzory bez rozměrů. Nepředstavitelné. Kde je začátek a kde je konec? Vidím tolik, nebo tak málo. Bílo. Jak oči otevřené do největší šíře. Jako by zaplňovalo všechno místo. Co je obzor, co je krajina, co je země, co je vzduch? Není nic. Je jen všeobecné bílo. Všechno a … nic. Absolutně nic.

Kráčím. Nohy se mi boří do sněhu už jen velice málo. Sníh je již ztvrdlý. Kolik kroků to bylo? Nikdy jsem nepočítal. Zde už neměřím ani vzdálenost. Čas, prostor, ani vzdálenost neexistuje. Není mír. Není kam spěchat. Je jen bílo. Oslepující jako při tom velkém třesku.

Přemýšlím. Jsem stísněný, nebo nekonečně volný? Jsem stísněný nekonečnou volností? Je nekonečno a nula rovna? Bílo. Po dosažení vrcholu spatříme propast. Nejvyšší vrchol je ve skutečnosti nejhlubší propastí? Bůh a ďábel nejsou bratři, je to tatáž osoba. Všechno je jedno. Všechno vychází z jedinečné jediné podstaty. Tak jako všechny barvy vycházejí a tvoří bílé světlo. Vidím vše. A proto nevidím nic. Absolutní bílo. Naprosté absolutno.
Bílo. Kráčím. Jsem otrok bíla. Jsem volný.

Kam dál